facebook | twitter | youtube | mixcloud

Přímočaře pádící Houpací koně

03.02.2014 / Doporučujeme / Lukáš Krula

akurnik.cz / Přímočaře pádící Houpací koně



Přijdete do klubu a pod pódiem je nachystáno zhruba čtyřicet rotopedů. Sednete na jeden z nich a nervózně, pomalu pohybujete nohama v pedálech a čekáte na začátek koncertu. Start. Deckard. Začínáte šlapat. Pomalu se rozjíždíte. Po půl hodině už máte solidní tempo a poprvé si stříkáte pot z tělního bidonu do obličeje. Ke konci koncertu je válec rotopedu pořádně rozžhavenej, ale nohy a tělo už nejde zastavit. Konec. Teprve 10 minut po koncertě dokážete zastavit, ale máte ještě tolik energie, že si musíte dát několik koleček výklusem (Klus to neví) kolem klubu. Takhle dopadne Váš večer, když se rozhodnete jít tam, kde zrovna hrají Houpací koně.

Houpací koně jsou z Ústí nad Labem a je to na nich znát. Podobně jako Bratři Orffové patří stylem a duší svých písní ke svému rodnému Krnovu nebo Umakart k Jeseníku. Kapela vznikla v roce 1991 – „kdy v okouzlení hudbou The Cure, Pixies, Sonic Youth a Mudhoney začli věřit, že hrát nahlas je důležitější než si naladit kytaru“. V roce 1995 vydávají debutové album a v loňském roce přichází na světlo světa již v pořadí šestá deska – Everest. A Houpací koně se za těch uhraných dvacet let příliš nemění. Zachovávají si po celou dobu existence na české hudební scéně svůj osobitý projev a dojem a já to s potěšením kvituji. Spousta kapel se postupnými krůčky mění s každou další vydanou deskou a většinou (můj subjektivní dojem – můžete mi ho vyvrátit v komentářích - děkuji) k horšímu. A já můžu sám za sebe nesměle tvrdit, že Everest je tou jejich deskou nejlepší. Je deskou vyzrálou, surovou, opravdovou, bez zbytečných příkras, bez infantilních kudrlinek, sama v sobě si jistou. A věřím jí všechno od A do Z. Není to kalkul a není to byznys. Je to zkurveně silnej pocit.

První věc, která mne trkla na jejich živém vystoupení, byla výborná vyváženost zvuků jednotlivých nástrojů, silné melodie, přímočarost a srozumitelnost projevu zpěváka Jiřího Imlaufa (povoláním učitel). Druhým a definitivně strhujícím trknutím byla kvalita textů. Dovolím si tvrdit, že jsou v našich luzích a hájích jednoznačně nadprůměrné. Dokazují, že zpívat česky není ostuda a stejně tak, jako jsou kvalitní, jsou smutné a melancholické.

"Už zase k večeři máme hlad. A naše hymna má jméno snad. Opři se o mý tělo, já opřu se o tvý. Teď ještě veslujeme, od tmy do tmy, od tmy do tmy. A noc je kajuta, v ní je strop. A noc je kajuta, v ní je strop. A dole pod ní je dno. Pár stop."

Jejich živé vystoupení Vás naopak nabije energií. Je to vlastně celé poměrně zvláštní a nejsem si úplně jist, jestli je to pozitivní energie nebo prostý vztek na život, ale rozhodně je to podivně neuchopitelným způsobem povzbuzující a sílu dodávající zážitek. Ani na festivalu Malých pivovarů, v Malostranské Besedě nebo v klubu B v Třebíči na mne nedopadla žádná forma deprese. Naopak. Donutí Vás se zdravě zamyslet, a jelikož umění můžeme definovat jako něco, co Vás nastartuje k přemýšlení – můžu tvrdit, že tohle je sakradoprdeleumění.

Fotogalerie



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.