facebook | twitter | youtube | mixcloud

Radiohead – A Moon Shaped Pool (2016)


akurnik.cz / Radiohead – A Moon Shaped Pool (2016)



Na nové album Radiohead se čekalo pět let, vůbec nejdelší dobu od vydání předešlé desky. Vskutku zvláštní záležitost, to zejména proto, že už při turné k desce The King of Limbs před oněmi pěti lety vtrhli Radiohead na pódia s podstatně větší náloží nového materiálu, než kolik ho na aktuální nahrávce bylo.

Nicméně k vzteku to jistě nebylo a ani nebude. Historie kapely v podstatě každým dalším krokem viditelně naznačovala, že písně musí u Radiohead dozrávat vždy alespoň nějakou dobu. A Moon Shaped Pool není výjimkou, minimálně tři skladby na albu jsou povážlivě „starého data narození“, konkrétně píseň „True Love Waits“ je fanoušky očekávána na všech nahrávkách, které kapela vydala za posledních 15 let.

Zabývat se jen těmito podružnými okolnostmi by však vytvářelo dojem, že Radiohead svým nejnovějším počinem zas tak zajímaví nejsou. Ona to ale v žádném případě není pravda. Z recenzí, které internetem prokolovaly, se vytváří jakýsi mýtus dlouho očekáváného materiálu, který neurazí, ale také jako by to už „nebylo ono“. Na otázku, co to to „ono“ vlastně je, se však už odpovědi nikde nedostává. Já si troufám tvrdit, že málokdy to bylo právě takové „ono“, jako právě nyní. 

Album totiž naprosto opomíjí nějakou vizi konceptu, spíše jde o „kombinatorický“ zjev, jenž drží na uzdě pouze tvrdá sebekázeň a zkušenosti členů kapely. Na každé z písní A Moon Shaped Pool můžete slyšet, že je bezpodmínečně promyšlená, precizně zahraná i odzpívaná, ale dohromady jako celek spíše kolážovitá. A to i přesto, že od devadesátých let se kapela ještě nikdy na nahrávce nepokusila o tolik dřevitý zvuk jako nyní. Elektronika na A Moon Shaped Pool tvoří druhořadou roli, která samozřejmě celkový zvuk ovlivňuje daleko více, než se na první poslech zdá, ale z 11 skladeb na celém albu zhruba ve třech čtvrtinách převažují zejména klavír, kytary a smyčcové kompozice z pera Jonnyho Greenwooda.

Další zvláštností je to, že (pokud jsem dobře slyšel) pouze dvě skladby na sebe zvukově a střihově přímo navazují, konkrétně „Decks Dark“ a „Desert Island Disk“. Zbytek nikoliv, což se u Radiohead spíše nestává. Proč se o tom zmiňuji, je fakt ten, že všechny písně na albu jsou seřazeny podle jejich abecedního názvu. Z toho vyplývají dvě možná vysvětlení:

1. Názvy písní se určovaly/domýšlely až po dotvoření kompozice playlistu celé nahrávky a abecední řazení je vtipem či svého způsobu druhem ironie, nápadu apod.

2. Písně byly hotové a pojmenované před řazením do playlistu a bezkoncepčnost této abecední metody řazení písní byla východiskem, jež si kapela zvolila schválně.

Osobně věřím té druhé možnosti, protože podtrhuje ono kolážovité vnímání desky, které se přímo nabízí, když se pořádně zamyslíte nad tím, jak jsou jednotlivé písně složené a zaranžované.

Jde mi o to podtrhnout, že to „ono“ zmiňované v úvodu tohoto článku bylo vždy u desek, které Radiohead nahráli, do podstatné míry dáno především vnímáním jejich zvuku, jejich avantgardní inovace, kterou vnášeli do pole, na němž se jako téměř nejpopulárnější hudební skupina planety pohybovali. Album Kid A z roku 2000 je často vnímáno jako facka do tváře zkomercionalizované hudební branže, ale také jako facka některým fanouškům, kteří si kapelu zidealizovali pouze na bázi masivního úspěchu s pár zapamatovatelnějšími hity, a v podstatě bylo jasné, že tato „masa“ bude od Radiohead chtít jen další a další kuplety toho, na čem svou adoraci „vybudovali“.

Při ohlédnutí za minulostí živých vystoupení Radiohead, či dokonce pouze sólových koncertů Thoma Yorka, frontamana kapely, se ale nutně odlišují dvě paralelní linie tvorby Radiohead. První je ta studiová, kde Radiohead vskutku po dlouhá léta udávali „tón“ světového zvuku, experimentu, snahy o posouvání hranic možného, navíc v kruté konfrontaci s masovou kulturou, jež postupně vytlačila inteligentnější hudbu na periferii internetové recepce hudby. Druhá linie je ovšem ta bazální, skladatelská, schopnost píseň opravdu výborně složit a dát jí punc neotřelosti a zajímavosti, nabídnout v ní něco víc, co si na člověka sáhne a o čem může s naprostou sebejistotou říci, že mu něco dává, že to v srdci něco vyvolává. Nelze nevzpomenout na akustický koncert Thoma Yorka a Johnnyho Grenwooda ve francouzském pořadu Music Planet 2Nite, kde pouze s klavírem a kytarami dokázali, že jejich písně ořezané od zvukových výdobytků avantgardní studiové produkce fungují naprosto dokonale. Lépe se právě jako skladatelé představit světu nemohli. Série sólových vystoupení Thoma Yorka za posledních více než 10 to dokonale potvrzuje.

Svým určitým způsobem to stvrzuje i A Moon Shaped Pool. Po dlouhých 21 letech opravdu akustická nahrávka od Radiohead, navíc vytržená z kontextu jejich studiové historie. A co je ještě pozoruhodnější, okořeněná smyčcovými kreacemi Johnnyho Greenwooda daleko více, než kdykoliv jindy. A to není pražádné překvapení, Greenwood jako nedoceněný kontributor pro nahrávky kapely dělával velmi důležité kroky, na něž by samotný Yorke pravděpodobně nepřišel – sólové nahrávky Thoma Yorka opravdu nejsou kupletem samotných Radiohead, jsou svébytnou autorskou výpovědí jednoho člověka. Johnny Greenwood se několik posledních let soustředil právě na své působení na poli soudobé vážné hudby, a to se na nové desce Radiohead podepisuje nejen „pouhým“ zvukem smyčců, ale právě a především oním soundem, jenž nemá nic společného s tlačítky, hejblátky a mikroprocesory ve studiu, ale čistě a pouze s hudbou.

Radši se tady zastavím, než abych začal být špatně srozumitelný, a tuto „recenzi/nerecenzi“ (z mého pohledu spíše esej) ukončím větou, která je, podle mého názoru, naprosto dokonalá pohnutka k nějaké další diskusi:

Na tvrzení: „Už to není ‚ono‘,“ tedy naopak já odpovídám: „Vždyť víc ‚ono‘ to přece ještě nikdy nebylo!“ 




Komentáře



vko

2016-05-22 05:25:19

Radio hlava me nikdy nebavili, takze si pockam az je prehraji na mem oblibenem radiou Frekvence 1, Halina ( ultrafitandslim) ji uvede do eteru a pak to strhnu do skarpy pred Vladislavi.

Lukáš

2016-05-24 15:23:06

Vždycky mě potěší, když mám něco v hlavě, nedokážu to vyjádřit a někdo to přesně vystihne a napíše.


SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.