facebook | twitter | youtube | mixcloud

Adelheid (1969) - František Vláčil


akurnik.cz / Adelheid (1969)  - František Vláčil



S výjimkou Holubice (1960) se režisér František Vláčil v 60. letech zabýval hlavně historickými tématy. Ovšem až na úplném konci slavné „novo-vlní“ dekády si zvolil téma historicky „moderní“, a totiž situaci v Československém pohraničí krátce po 2. světové válce, jak ji popsal ve své stejnojmenné knize spisovatel Vladimír Körner.

Ústřední dvojce hlavních postav, Čech Viktor a Němka Adelheid, jsou psychicky zlomení jedinci, on trpí traumatem z války strávené na západní frontě, ona čeká na odsun z pohraničí, plná nejistot pramenících z pravděpodobné popravy jejího otce, německého zločince. Jako jejich duše jsou temné a těžko čitelné (pro ně samotné i pro diváka), tak stejně takový je i zámeček, ve kterém se většina děje snímku odehrává. Nepořádek, spoře osvětlené místnosti a zřejmé pozůstatky násilného odvodu Adelheidiny rodiny, která zde původně přebývala. Viktor zde má být správce, ale vnitřně chce pouze klid a ticho, které zde na konci světa očekává a Adelhaid je k němu přidělena z lágru jako posluhovačka, což ona přijímá pouze v naději, že její otec nebude exekuován a bude jim umožněn společný návrat do Německa.

Viktorova prvotní nevšímavost vůči dívce plynule přechází v náklonnost a posléze i cosi, co už by se dalo označit jako láska. Pramen tohoto citu však není nic víc, než pouhá snaha o vzepření se osamělosti a jeho lhostejnost k okolnostem doby a jeho setkání s Adelheid také vedou k daleko horšímu niternému rozkladu posledních iluzí o světlejší budoucnosti. Adelheid jeho pocity zprvu jen těžko přijímá, později sice na jeho citové naléhání přistupuje a dokonce se chvíli zdá, že chová k němu alespoň podobné emoce, ale jakýmsi náhodným zvratem osudu se tragika obou postav pouze prohlubuje. Adelheidin otec je nakonec opravdu pověšen a ona podléhá touze po pomstě a útěku; především, když se dozví, že její domněle mrtvý bratr se toulá někde v okolí. Viktor ignoruje všechna varování nasvědčující k pohromě; nevěří v Adelheidiny stálé sklony k nacionalismu a k touze po odplatě, nevěří, že její bratr je hrozbou, nevěří ani, že jejich společné milostné sblížení by bylo z její strany předstíráno. Viktorova deziluze je dvojí; zaprvé, když se dívčin bratr opravdu objeví a pokusí se ho zabít, Adelheid na Viktora též vztáhne ruku; zadruhé, když je pak dívka ve vazbě a teprve tehdy mu zprostředkovaně přes německou stařenku objasňuje, že celou dobu byla zmatená a jeho chování nepovažovala za čisté a upřímné. Pravou podstatu Viktorových citů pak psychicky neunáší a páchá sebevraždu.

***
Vláčil natočil velmi ponurou sonátu o lidské neschopnosti nutit se k citu, ale i bezcitnosti. Přes Viktorovo rozhodnutí k ignoraci krutosti vnějšího světa a dobrovolné izolaci od něj, pak přilne k člověku, s nímž ho spojuje pouze vnitřní trauma. A Adelheid, vědomě obezďující své nitro si nedokáže připustit Viktora k sobě a ani nedokáže pochopit opravdovou podstatu jeho úmyslů s ní. Její skepse a možná i sebeklam ji dovedou k sebevraždě skoro až logicky a s chladnokrevnou rozvahou úsudku nedůvěry nejen k jiným lidem (zejména k Viktorovi), ale i sama k sobě. Zda Viktor takové jednání pochopil, či ne, se už nedá ve filmu vyčíst, závěrečná scéna je však čitelná velmi dobře. I on posléze rezignuje na život a vchází do nedalekého zasněženého minového pole.

Vláčilova poetika tohoto snímku v sobě nese veškeré typické rysy jeho rukopisu. Daleko více skutečností je zamlčeno, než řečeno, a divák je přímo odkázán na obrazovou složku filmu, mnohdy podmiňující více emoce, než fabuli samotnou. Tento umělecká záměr je vcelku nutný, režisér pesimismus a neklid obou postav servíruje nikoliv rozhovorem (Viktor si s Adelheid dokonce ani nerozumí, neznají navzájem své mateřské jazyky), ale jejich psychickým automatismem, který má být jedinou cestou z ponurých myšlenek; pro něj je to snaha o uvedení zámečku do obyvatelného stavu, pro ni úklid, vaření, praní.

Svět, v němž se obě postavy nedobrovolně objevují a tvoří vůči sobě opačné póly povahové, národní i citové, takový svět Vláčil vyobrazil s všudypřítomnou zvůlí, jako kulisu celé té balady. Místo, které není pro nikoho domovinou (jak naznačuje už úvodní sekvence vyobrazující cestu vlakem plného nových obyvatel do od Němců vyprazdňovaných Sudet), a které není již domovem dokonce ani pro ty, jež tam žili odjakživa. To reprezentuje patrně nejvíce ducha oné doby a situace. A přestože je celý film především vnitřně analytický, má své opodstatnění i v historickém kontextu doby, kterou ukazuje. Ne snad kvůli ukázce bídy a všeobecného materiálního poválečného úpadku, ale právě kvůli krizi hodnot myšlenkových a duchovních. Případ Viktora i Adelheid je jen jeden příklad, jeden prvek, ale i tak je ukázkový, je esencí, stále přítomnou a jasnou kopií neporozumění a psychické tísně. Doba jako odraz stavu lidí, lidé jako odraz stavu doby.



Komentáře



vko

2014-09-29 19:46:36

Vláčila mám moc rád. Osobně mě učarovalo Údolí včel a samozřejmě Markéta Lazarová.

Martin

2014-09-29 19:46:50

Mě asi nejvíc nadchly Koncert na konci léta a Dým bramborové natě. Byl to kurva umělec...


SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.