facebook | twitter | youtube | mixcloud

Bába z ledu (2017) - Bohdan Sláma


akurnik.cz / Bába z ledu (2017) - Bohdan Sláma



Na nový celovečerní film Bohdana Slámy jsme museli čekat dlouhých pět let, během nichž jsme mohli jeho režisérský um ochutnat pouze z několika málo seriálů, na nichž se podílel (bohužel nikoliv scénáristicky). Podobně jako v minulých Čtyřech sluncích se Sláma i v Bábě z ledu věnuje především rodinným a vztahovým problémům. Protentokrát i s dávkou suchého humoru. 

 
Když dá Mirka Spáčilová v recenzi nějakému filmu 70 %, pak jde buď o hrozný paskvil, nebo o podprahovou oslavu rasismu. Kde se u ní vzalo vskutku astronomické hodnocení u filmu, jenž je nepochybně zařaditelný k tzv. vyšší kultuře (ať už to znamená cokoliv), kterou Spáčilová opovrhuje? Ocitujme z jejího textu: "Prostě Bába z ledu reprezentuje film, který má co sdělit a dělá to přitažlivě. (...) A hlavně obnovuje důvěru v český film, i kdyby to mělo být třeba jenom pro hrstku diváků, kteří jsou ochotni to ještě jednou zkusit." S tím, přiznejme, nejde nesouhlasit. V záplavě bezobsažných snímků české provenience se za poslední léta málokdy zrodí něco pozoruhodnějšího. 

 

Jak to ten Sláma vlastně dělá? Především se vyzná ve filmové teorii a uvědomuje si, že filmové vyjadřovací prostředky nejsou přednostně o replikách ani o hudebním podkladu. Většina důležitého (a tím i nejsilnějšího) je vyjádřena obrazem, střihem a hereckým projevem. V Bábě z ledu, příběhu o pozdní lásce a krizi rodiny v moderní době, je zcela klíčová právě herecká složka. Obsazení Zuzany Kronerové do hlavní ženské role byl Slámův mistrovský tah. A ten vlastně ani moc nepřekvapuje vzhledem k tomu, že ji v minulosti obsazoval do všech svých filmů. Její umírněná a přesvědčivá herecká metoda přidává Bábě z ledu vysoký faktor uvěřitelnosti toho, co postava prožívá. Stejně tak je Kronerové výjimečným partnerem Pavel Nový, který na pořádnou roli čekal snad víc než deset let. 

 

Ve výčtu perfektních hereckých výkonů se dá u Báby z ledu pokračovat dlouho, mnohem důležitější je však dle mého přičíst tento úspěch právě Slámovi, který z herců už tradičně dokáže dostat to, co potřebuje. 

Bába z ledu oproti dřívější Slámově tvorbě vykazuje nižší míru bezútěšnosti a existenčních krizí jednotlivců. Hlavní postava, ovdovělá Hana, žije stereotypním způsobem života, který má pevně daný řád a odvíjí se převážně obsluhováním jejích dvou synů a jejich rodin. Náhodné setkání s partou otužilců v ní probouzí touhu po změně, která je vykupována nelibostí ostatních členů její rodiny, což má však svou reálnou hloubku v podstatně odlišných problémech. 

 

Je to právě motiv dysfunkční rodiny, co tvoří kontrast k pohodové enklávě otužilců, kteří si dokáží vychutnávat každou chvíli života (to mě napadlo hlavně proto, že na premiéře filmu v Českých Budějovicích byla přítomna i místní skupina otužilců v plaveckých úborech a županech). Postava nového milence Broďy, ztvárněná Novým, je zpočátku skvělým východiskem k lepšímu a vitálnějšímu životu, o nějž Hana stojí, nicméně jeho minulost v závěru filmu vytvoří jistý druh zvratu, díky němuž se celá Bába z ledu ve finále nestala patetickou zprávou o stálé možnosti nových začátku. 

 

Avšak aby bylo jasno, jestli je nějaký motiv ve Slámově filmografii naprosto a bez řečí klíčový, je to právě motiv nového začátku. Vzpomeňme si na Divoké včely, kdy v závěru filmu Kája odjíždí s bratrem z venkova vstříc lepší budoucnosti; nebo na Venkovského učitele, kde je nový začátek zřetelně metaforizován narozením malého telete; ve Čtyřech sluncích se obroda děje smířením  a pokorou manželského páru a hned následně probuzením mladíka Vény z kómatu; i marné Moničino hledání Tondy v závěru Štěstí nabízí očistné vysvětlení díky obrazu konečné jízdy vlakem (podle mě určitě jedna z nejlepších scén českého porevolučního filmu vůbec). Bába z ledu není výjimkou, ale je nutno přiznat, že v celém tomto výčtu nese proces nového začátku v Bábě tu nejhořčejší příchuť. Odpůrci otevřených konců filmů z ní nebudou nadšeni. 

 

Sláma se i ve svém posledním filmu kompletně vzdal doprovodné hudby, nepotřebuje ji, není důležitá, veškeré významy ve filmu zastupují čistě filmové složky. Divák se tak opravdu soustředí na důležité, a nikoliv na podružné. To považuji za další nedílnou složku režisérova rukopisu, z nějž by se méně talentovaní čeští tvůrci potřebovali poučit. K podtrhnutí tohoto by se dal najít příměr z kinematografie staré téměř sto let, kdy čeští filmaři (tehdy ještě) němých filmů otevírali pusy dokořán, když viděli, že třebas takový Chaplin si v celovečerním snímku vystačil s pouhopouhými 15 až 20 titulky za celý film! Méně je někdy více. Jediné, čeho tentokrát režisér přidal, je humor. Ale nejde o takový ten humor, kdy smíchy padáte na zem, jde spíše o humor tak nějak přirozený situacímv jednotlivých scénách. To také platí i pro dramatické momenty a chvíle. 

 

Ač mě Bába z ledu nadchla, s rukou na srdci musím stejně tak přiznat, že jsem očekával něco víc, něco, co se trochu vyšine z celé skladby filmu. Toho jsem se sice nedočkal, ale celou recenzi stejně zakončím pozitivně, a totiž opět vypíchnutím jednoho hereckého výkonu, který mě strašně moc "naštval" tím, jak byl geniální a marginální zároveň. Alena Mihulová se v Bábě z ledu mihne (roztomilá hříčka) asi tak jen na pět minut, ale co na tak malém prostoru pár slovy a pár pohledy dokázala procítěně vytvořit, to je na Oscara jak sviňa! 

P.S.: Název filmu je teda debilní, ale snad Sláma věděl, co dělá, když jej tak nazval.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.