facebook | twitter | youtube | mixcloud

Interstellar (2014) - Christopher Nolan


akurnik.cz / Interstellar (2014) - Christopher Nolan



Je šest minut po půlnoci. Před sedmi minutami bylo 6. listopadu 2014 a premiéru měl devátý film Christophera Nolana, Interstellar. Cestou z kina mě napadlo, že to musím sepsat raději hned, dřív, než se mi to rozleží v hlavě, protože koneckonců ten nejreálnější dojem si nesu právě teď a v 95 % případů bývá u mě právě tento prvotní dojem ten nejsprávnější. Jde totiž o to, že se mi hned nakumulují všechny aspekty toho pocitu, který podvědomě stavím na co nejčerstvějším zážitku, který stejně tak podvědomě kulminuje i s věcmi, které jsem si kdy „odnesl“ i z jiných filmů, takže to ovlivnění je snad dokonce i to jediné správné.

Má očekávání byla nulová a vysoká zároveň. Nechtělo se mi prostě věřit, že by Nolan přišel s něčím, co by nebylo pro jeho styl to „korektní“. Takže se mi u závěrečných titulků smísily dva proudy vědomí. Jeden si přiznával znaky Nolanova rukopisu (včetně těch, které mi docela vadí, a které jeho pomyslný trůn nejvýznačnějšího současného Hollywoodského filmaře degradují) a druhý mi napovídal, že se děje něco, co se zkrátka do dějin filmu zapíše, neboť se zde posunulo a protnulo cosi, čemu jsem téměř odmítal uvěřit.

Christopher Nolan po staru, a nově po staru a po novu
Začněme tím typickým. Když se Nolanova kariéra rozjížděla, našlo se dost takových kritiků a pisálků, kteří mu přisuzovali titul režiséra překopávajícího současný mainstream. Tvrzení do veliké míry jistě správné. Proč? Protože například jeho Batmanovská trilogie dokazuje, že při dostatečném úsilí, citu a talentu řízeného inteligencí se dá i z komiksového příběhu (všemi předešlými filmovými pokusy notně „překomiksovaného“) vymáčknout daleko víc, „aktualizovat“ jej, ukázat i lidskou stránku superhrdiny, ztvárnit jej v první řadě jako člověka se svými chybami a vnitřními démony, rozpolcenou osobnost. Nehledě na to, že vás všechny tři filmy donutily i trochu přemýšlet. Do toho ale Nolan stihl natočit ještě Počátek, svůj skrz naskrz opus magnum, kterým posunul hranice zfilmovatelného a nezfilmovatelného zase o kousek dál, díky brilantnímu nápadu a jeho celkového dotažení do inovativního tvaru. Bohužel, mainstream Nolan pouze trochu nakopal. Neodpustil si určitá citová klišé, výbuchy a pády a hlasité demolice, v případě třetího Batmana dokonce svou parketu v budování náhlých zvratů naprosto přeexponoval, repliky inteligentní občas vystřídaly repliky kýčovité.

I Interstellar tyto motivy obsahuje, je tu však jedno velké „ale“. Režisérova záliba v destrukci je tu transponována do samé expozice, do pre-apokalyptické Země kdesi v budoucích časech. A její ztvárnění je naprosto mrazivé, protože skutečné a pro současného diváka i uvěřitelné. Země už není, jaká bývala, plodiny umírají, lidé (jichž zbylo na planetě velice málo) se pomalu dusí v náhlých bouřích prachu a vidina budoucnosti je značně nejistá. Ovšem pozor, film vůbec nevypráví, jak k tomuto stavu došlo a ani neříká, jaký se vlastně píše rok. A tento záměr má obrovskou výhodu:  Bez vysvětlení jak k tomu došlo, jste daleko rychleji vtažení do toho fiktivního světa a okamžitě se potýkáte s jeho problémy. Nejste konfrontování s tím proč a jak se co stalo, pouze díky tomu je navozen pocit identifikace s postavami téměř ihned. To je ale také posíleno pozemskými reáliemi ve filmu, které jsou zcela stejné a typické pro náš svět momentální, v druhé dekádě 21. století. Pouto diváka a postav je tak zcela absolutní a nezlomné už po pár minutách stopáže.

Stejně tak vztahy mezi hlavní postavou, Cooperem, a jeho dětmi, vztah rodič-dítě, který nám Nolan servíruje ve všech svých filmech (kromě Batmana) už od roku 2006, má v Interstellar už konečně své vícevrstevnatější opodstatnění a hloubku. Už to není něco navíc, něco co bylo jen prázdným motivem, který se dal pochopit pouze jako pohnutka pro jednání charakteru, ale už nikoliv jako klíčový element syžetu. Vztah mezi rodiči a dětmi je v Interstellar druhotným námětem filmu, prolíná se celou stopáží jako červená nit a v závěru může být i podstatnou složkou jeho vysvětlení. Minimálně v tomto prvku udělal Nolan největší pokrok svého tvůrčího „idiolektu“, že své oblíbené „klišé“ dostal za hranici patosu, k pólu smysluplnosti.

To by tedy bylo k tomu, co je nám u Nolanových filmů už dávno známo a k tomu, jak s těmito složkami nakládá v Interstellar. A nakládá s nimi dospěleji, vyzráleji, obsažněji a významněji. Teď bych se rád zaměřil na to netypické. Na to, u čeho jsem měl největší obavy z naplnění, na to, co vlastně film dělá dílem, uměleckým dílem.

Od hranic vědy a fantazie > k vědě
Nolan při natáčení prohlásil obavy, že jeho snímek bude srovnáván s filmem 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka. Ačkoliv jsem se snažil jakýmkoliv srovnáním ve svých myšlenkách vyhnout, nešlo to. Stejně tak ovšem nešlo se vyhnout srovnáním i s jinými sci-fi filmy.

Podívejme se, jakých filmů se nám v žánru od roku 2000 dostalo. Matrix, druhý a třetí díl. Není to sci-fi vesmírné a jeho akční složky ho řadí úplně mimo kánon vědecké fantastiky. Avatar. Sci-fi, to ano, ale také slepenina z tolika tolika jiných filmů, a navíc naprosto stupidní a utápějící se ve své nudnosti, že víc než do dějin kinematografie se zapíše do dějin informačních technologií a ekonomie. Hvězdné války. Opravdu klasika jak řemen, ale přiznejme si, že epizody I až III těžily z popularity trilogie původní a Lucasovo vkročení do nového tisíciletí už bylo spíše dětinské. Nic převratného se nestalo a více nežli postupů vědeckofantastických je zde uplatňováno postupů pohádkových, skoro až dokonce fantasy.

Na hranici filmů, které jsem vyjmenoval doteď a filmů, na které navážu za chviličku, stojí Soderberghovo Solaris, remake Tarkovského klasiky, který měl svoje určité kvality, ale byl spíše poklonou ruskému géniu a původní novele Stanislava Lema, více než filmově uměleckým záměrem.

Ono se toho moc, co by nějakým způsobem ovlivňovalo vývoj žánru sci-fi od roku 2000 nenatočilo. Vody trochu rozčeřilo Sunshine od britského režiséra Dannyho Boylea, který však časem neprávem a nepochopitelně zapadl, nebo brilantní koprodukční počin Pan Nikdo od Jaca van Dormalea, na který se už také zapomnělo, přestože belgický režisér Dormael experimentoval nejen s filmem samotným, ale dokonce právě s celým žánrem (a nutno přiznat, že nadmíru skvěle). I když se film neodehrává ve vesmíru, řadím ho sem z toho jednoduchého důvodu, že se snažím implicitně vypíchnout jistou zajímavou věc (kdo uhodl, skvělé; kdo neuhodl, nevadí, pointa přijde velmi brzy). Největší pozornosti se v posledních letech dostalo sci-fi dramatu Alfonso Cuaróna Gravitace, ten byl však pochopen trochu jinak, než jaký ve skutečnosti je. V Gravitaci nešlo vůbec o vesmírnou podívanou (která je samozřejmě úchvatná, ale záměr pro 3D projekce ji devalvoval svým zpracováním na podívanou technické intence), ale o neskutečně vzrušující honbu za záchranou života. Když to řeknu úplně „blbě“, byl to film o pudu sebezáchovy a sci-fi ztvárnění bylo v Gravitaci pouze nástrojem, nebo v horším případě samoúčelným záměrem pro zmíněné nesmyslné 3D „onanie“. Veškeré adorace redefinování sci-fi žánru Cuarónem je proto třeba chápat jako nedorozumění.

Vraťme se k Interstellar a podstatě samotného sci-fi žánru. Čím se liší filmy z té zmíněné první „sci-fi skupiny“ od té druhé? A čím se Kubrickova Odysea liší od všech ostatních filmů? A proč o tom mluvím, když mluvím o Interstellar?

Vtip je v tom, že Odysea a Interstellar (a také Sunshine, Pan Nikdo a částečně i Gravitace) jsou filmy bezvýhradně postaveny na základech nikoliv tak fantazie, jako na základech soudobého poznání, vědy. Tam je zakopán pes. Intesrtellar bude vždy víc sci-fi filmem v jeho pravé podstatě, tedy v té VĚDECKO-(-fantastické) povaze, než Avatar nebo jakýkoliv jiný díl Avatara. A hrůzné opravdu je, že od dob Kubricka je to právě až Christopher Nolan, který si vybral námět pro film ze současných poznatků o vesmíru a teoretické fyzice. Interstellar si podává ruku s Odyseou napříč půlstoletí tím, že je filmem, který nám nabízí vědeckou možnost a neztvárňuje pravděpodobnou budoucí realitu pomocí neexistujících technologií, přehnaně „vykouzlených“ mimozemšťanech a prostředích. Na tom Interstellar stojí nejvíce. Nolan se nás nesnaží ohromit tím, co vše jde vymyslet, ale tím, čeho je možné skutečně dosáhnout. A stejně jako Kubrick k tomu nepotřebuje nic víc, než vesmír, důvod proč jej navštívit a lidskou touhu po bádání (nebo v případě Interstellar po záchraně).

Samozřejmě nechci srovnávat oba filmy za každou cenu. 2001: Vesmírná odysea reprezentuje kinematografický průlom, jenž je naprosto ojedinělý. Nicméně Interstellar se snaží o to samé o padesát let později a Christopher Nolan dokázal spojit to, o co se Kubrick ani nepokoušel, totiž spojit to velké téma ještě s lidským faktorem jeho přirozených pudů a hodnot, zatímco Kubrick lidský faktor ztvárňuje pouze skrze motiv touhy po poznání a objevování. Odysea je však také především vizuální symfonií, o něco takového se Nolan vůbec nepokoušel, i když je úsměvné, že skladatel Hans Zimmer pro hlavní hudební motiv Interstellar zvolil varhanní akord dozvuku, identický k závěrečnému varhannímu akordu skladby Also sprach Zarathustra Richarda Strausse, filmově hudebního legendárního kusu, už navždy spjatého právě s Kubrickovým veledílem.

Má komparace Interstellar a Vesmírné Odysey je postavena pouze na principu, že poslední půl století vědeckofantastických filmů nepřineslo nic pořádného, co by dostálo první polovině slova vědeckofantastický. A díkybohu, Christopher Nolan v dnešním překomercializovaném filmovém průmyslu zvládl natočit něco, co není hloupé, co má hlavu a patu i se všemi motivy, kterými se i mainstream vyznačuje a dokázal patrně i natočit film, kterému se bude opět jen těžko hledat vyzyvatele, co se té VĚDECKOfantastické báze týče. Skoro se mi až chce říct, že Interstellar je druhou kapitolou čehosi, čehož Vesmírná odysea je kapitolou úvodní a první.



Komentáře



Lukáš

2014-11-08 12:18:52

No nic. Sedáme na vlak a jedem na to do Brna.

Martin

2014-11-10 13:05:34

Tak co, jak se líbilo?

Kytka

2014-11-10 13:41:56

Taky se chystám, ale čím víc si o tom čtu, tím míň se těším. Btw. co se týče scifi žánru - proč nikdo nezmíní taky Moon, imho nejlepší scifi za posledních 15 let.

Lukáš

2014-11-10 16:21:10

Moon je super. Interstellar mě bavil do druhý navštívený planety. Pak už to bylo jen zobrazování nutného, aby mohl být konec. Tak nějak pořád čekám, že jednou pudu na megatrhák, kterej bude natočenej se střídmostí, bez klišé a hraní si na city. Jak to uměj třeba seveřani.

vko

2014-11-11 18:56:59

Perfekt článek, premiant akurniku Křovák přiložil slušně pod kotel, úroveň se zvedá někam na rozmezí Kubrica a svatozáře, bravo. Klobouk dolů a asi se na to podívám, někdy.

vko

2015-01-28 16:43:05

Křováku ty vole, to byla šleha, tak jsem si to pustil. Prostě jsem byl přikovaný, hned po skončení jsem si znova přečetl tenhle článek, tenhle tvůj perfektní článek. Je tam opravdu všechno co bych k tomu chtěl říct. Tohle byl konečně ten zážitek, na který jsem čekal tolik let.


SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.