Oni a Silvio (2018) - Paolo Sorrentino

akurnik.cz / Oni a Silvio (2018) - Paolo Sorrentino



Italský režisér Paolo Sorrentino (narozen 1970) dosáhl největšího úspěchu se svým šest let starým snímkem Velká nádhera (2013), jenž získal Oscara, a od té doby patří k těm nejostřeji sledovaným evropským režisérům, což se mimo jiné projevuje i tím, že všechny jeho nové filmy provázejí značně různorodé názory a kritiky, které většinou hledají odpověď pouze na jednu otázku – je nový Sorrentino lepší, nebo horší než Velká nádhera?

O legitimitě takového tázání se dá diskutovat jen stěží, neboť ať chceme, či nechceme, vždy se zákonitě odehrává, zároveň to ale téměř vždy vylučuje obecnější otázky o tom, v jakého přesně tvůrce Sorrentino po svém oscarovém úspěchu vyspěl. Jeho nejnovější film Oni a Silvio ukazuje, že ve většině ohledů tento režisér zůstal věrný tomu, co se mu v minulosti osvědčilo, zároveň však už možná vyzkoušel nejzazší mez, k níž mohl zajít.

 

Nic, prázdno, samota

Název filmu říká téměř vše. Sorrentino se inspiroval postavou nechvalně proslulého politika a podnikatele, v jehož skandálech a kontroverzích se sotva může vyznat i on sám, Silvia Berlusconiho. Už v roce 2008 natočil Sorrentino film Božský, v němž pro změnu vyobrazil jiného politika, Giulia Andreottiho. Důvod, proč tito pánové režiséra zaujali, je očividný – politická nesmrtelnost, až groteskní neschopnost systému oba dva dostat do vězení (případ vraždy novináře mafií, na niž byl Andreotti napojen, skončil zproštěním obvinění kvůli promlčení, byť soud tato obvinění prohlásil za oprávněná), korupce atd. Pro českého diváka jsou paralely s naším současným premiérem zjevné.

Nutno ovšem podotknout, že mezi Berlusconim a Babišem existují jisté rozdíly, které ze Silviovy perspektivy Sorrentinův film mimoděčně vyobrazuje jako zásadní. Předně: Berlusconi není hlupák; a dále: jeho excentrismus pramení z toho, že moc, slávu a peníze si dovede náležitě (a okatě) užívat. Scény z opulentních mejdanů plných (polo)nahých slečen a obřích zásob návykových látek tvoří ve filmu nemalou část stopáže, především v jeho první polovině. Byť jsou tyto záběry mistrně prokomponované a člověk se nemůže vynadívat, Sorrentino je úmyslně natahuje tolik, až se u nich člověk stejně začne nudit (prsa neprsa). Nevěřím, že by šlo o náhodu. Právě v druhé polovině filmu se totiž pomaličku začínají utahovat šrouby a divák musí nutně revidovat to, co v první polovině viděl.

Byť od Velké nádhery Sorrentino řemeslnou metodu, jak své filmy natáčí a vypráví, příliš nezměnil, ukázal, že některé podobně vyhlížející scény dokáže záměrně naplnit nulovou symbolickou hodnotou – například přemíra toho, jak si Silvio s „přáteli“ užívá, jen ukazuje prázdnotu a ubohost takových akcí, protože se na plátně zkrátka „nic neděje“; vládní intriky a úplatky vedou Silvia zpět do čela vysoké politiky, ale jeho cílem bylo pouze postavení a dál nic; Silvio se snaží udobřit si svoji manželku, nicméně když jej nakonec opustí, zbyde po ní prázdno a samota, kterých se, jak se ukáže, bojí nejvíc.

Poslední tři Sorrentinovy filmy (Velká nádhera, Mládí, Oni a Silvio) vlastně nejsou nic jiného než žalozpěvy za úspěšné muže, které dostihuje stáří, a oni nevědí, co s tím. Je zajímavé, že Sorrentino Berlusconiho, stejně jako své předešlé hlavní postavy, také nakonec bere „na milost“ – zatímco jej nejprve vyjevuje jako prohnaného, slizkého parazita na demokracii, jenž má absolutně nulové hodnoty a na nic nemá názor, čím víc se film blíží ke konci, tím víc se Silviova slupka odlupuje a my můžeme vidět pouhopouhou lidskou bytost, jež si začíná uvědomovat svou reálnou bezvýznamnost. Když část Itálie zasáhne zemětřesení a Silvio jako premiér obhlíží vzniklé škody, setká se se stařenkou, která při útěku ze svého rozpadajícího se domu ztratila zubní protézu. Silvio jí slíbí, že jí bude pořízena nová, a tento slib dodrží – závěr filmu tak na první pohled budí dojem, že zde nastává Berlusconiho katarze, nicméně zároveň vyvstává otázka, jestli právě taková banalita naopak nestvrzuje, že už je pozdě a že na nic víc než na nové zuby se nejmocnější muž Itálie z vlastní „dobroty“ nezmůže.

 

Věřme nevěřme

Mnoho recenzí a internetových komentářů film Oni a Silvio očerňuje, že je příliš dlouhý, že Sorrentino už příliš propadl formě a že jeho laškování s kýčem je už hodně za čárou apod. Samozřejmě jde o nedorozumění. Celý film je souhrou drobných významů a drobnokreseb zmagořelých postav, které baží po tom se Silviovi aspoň přiblížit, ale ve výsledku jejich osudy v kontrastu s Berlusconiho úspěchem jen ukazují prachobyčejnou průměrnost a kulturní pustotu moderní západní demokracie (a společnosti), kde jsou v prdeli víceméně úplně všichni, kde každý v něčem tratí, ale jen někteří mají dost moci a prostředků na to, aby si mohli dovolit dělat věci, jež tato negativa zakryjí na pokud možno co nejdelší dobu (ideálně do smrti).

Velká nádhera končí záběrem na Andělský hrad a Andělský most v Římě. Oni a Silvio končí záběrem na Kristovu sochu, kterou manuálně pracující dostanou ven nepoškozenou ze zemětřesením zničeného kostela kdesi na italské periferii. Co jiného než kýčovité scény postavené na zhýralosti, scény o bezohledném uplatňování vlastní zvůle a scény o devastaci všeobecně přijímaných (ale důsledně neuplatňovaných) demokratických hodnot by v takovémto filmu o Silviu Berlusconim, nota bene s takovým koncem, mělo být?



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2019 / Kód a design LukasKrula.cz
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.