facebook | twitter | youtube | mixcloud

Osm hrozných (2015) – Quentin Tarantino


akurnik.cz / Osm hrozných (2015) – Quentin Tarantino



Už asi rok nejsem schopen dopsat svou rozsáhlou makrorecenzi Tarantinových filmů, k níž mi byla přímou inspirací hospodská rozmluva s mým bývalým spolužákem, který tak zaslepeně a s argumentačně chabým aparátem obhajoval Nespoutaného Djanga jako nejlepší Tarantinův film. Onou inspirací mi nebyla snaha sepsat a jasně postulovat, že „Django“ je naopak Tarantinovým filmem s nejvíce nedostatky, ale to, abych dokázal jasně a v širším kontextu popsat hlavní devízy jeho režijního rukopisu, jeho jasný přínos pro světový film a historii filmu vůbec. Od té doby uplynulo hodně vody, předně se mi rozbil předchozí počítač a zálohované jsem měl jen první tři strany oné práce, a navíc, tento týden vstoupil do kin již osmý Tarantinův film a psát na něj recenzi se mi stalo úkolem z nebe, neboť ve zhuštěné formě se mi snad podaří právě na Osmi hrozných některé hlavní rysy Tarantinovy tvorby stručně představit a alespoň je malinko formulovat na materiálu, který spousta čtenářů čerstvě viděla nebo uvidí.

* * *

Osm hrozných je osmým celovečerním filmem Quentina Tarantina. Zároveň je druhým filmem, v němž režisér koketuje s westernovým žánrem. Je dobré mít ale na paměti, že není prvním filmem, kde se Tarantino vydává na pole žánrů, jež jsou svým způsobem a ve své specifické formě jasně zakotveny v diváckém povědomí. Tarantino už natočil kung-fu mlátičku (diptych Kill Bill), křehké milostné drama nevyjeveného citu a sympatií (de facto romantická gangsterka Jackie Brown), válečný snímek (Hanebný pancharti) a v posledních letech westerny. Je tu však jedno velké „ale“, které toto žánrové škatulkování v Tarantinově pojetí velice drolí a téměř ho antitetizuje, jeden z hlavních rysů Tarantinova uměleckého pojetí a tvorby filmů: nadsázka.

Z nadsázky plyne jeden z bazálních zdrojů tarantinovské invence. V Hanebných panchartech bylo nadsazeno třeba zabití Hitlera nebo i třebas jen samotný motiv organizované skupiny židovských zabijáků specializujících se na zabíjení nacistů. V Kill Billovi bylo nadsazeno téměř vše, především pak samurajský souboj nevěsty proti mnohačetné přesile tokijského gangu či její „útěk“ při pohřbení zaživa (byť druhý díl Kill Billa se rodokmenově dá elegantně zařadit k nezávislejším Tarantinovým Gaunerům a Pulp Fiction). I Nespoutaný Django v sobě nese několik „přestřelů“, nicméně ty zde rozebírat nechci.

Osm hrozných je film na pomezí jakéhokoliv žánrového zařazení. Prostor a čas tvoří jasné jeviště westernového charakteru, ale Tarantino zvolil jiný přístup, jakým celý film vytvořil. Několikrát se během své kariéry vyjádřil, že je do značné inspirován literaturou a že až dokončí svůj desátý film, odebere se do filmařského důchodu a bude se věnovat psaní románů nebo divadelních her. Osm hrozných toto rozhodnutí částečně zrcadlí, v žádném svém filmu se totiž Tarantino ještě tolik neuchýlil k dramatické výstavbě textu. Výtky některých recenzentů a diváků na stranu dlouhé stopáže nikdy nebyly lišší. Je pravda, že Osm hrozných je Tarantinovým nejdelším filmem co do počtu minut, ale oproti jiným jeho filmům není stopáž až o tolik delší. Co je podstatnější, Tarantino v Osmi hrozných uplatňuje ve vysoké míře další ze svých zavedených postupů, a tím je rozvrhování výstavby napětí ve filmu, ke kterému si vždy dopomáhal zdánlivě bezduchými a „předlouhými“ dialogickými pasážemi. 

Tento „trik“ je nejznámější a nejrozšířenější metodou právě dramatických divadelních her, potažmo i děl literárních, kdy se zatajeným dechem očekáváte gradaci nějakého dějového rámce a dech vám zatajují právě ony návodné fragmenty v dialozích, „mazlení“ se s konfliktem, jenž je už na spadnutí a kterým je divák zcela vtáhnut do atmosféry filmu. Vzpomeňme si například na Pulp Fiction, v němž je obsažena zdánlivě předlouhá a nikterak formálně ohromující sekvence večerní schůzky Johna Travolty s Umou Thurman, která je vzápětí gradována téměř deset minut výjimečně dechberoucím závěrem, který zpětně opodstatňuje právě ono monumentální rozehrání dialogického „oťukávání se“ postav. I proto samozřejmě fanouškům ani „tarantinofilsky“ neovlivněným divákům toto pomalejší tempo příběhového rámce nevadí. Naopak celá pasáž do výsledné formy celého filmu až podivuhodně krásně zapadá. Těchto momentů například Hanebný pancharti obsahují celou řadu.

Osm hrozných je Tarantinovým návratem právě k tomuto stylu vyprávění. Film má taktéž své „kapitolické“ vrcholy, cesta k nim, která by však měla kratší tempo (jinými slovy kdyby na podlaze střižny zůstaly ony „nudné“ celky) a která vlastně tvoří tak podstatnou drobnokresbu jednotlivých postav, je zcela nutná, aby se film nestal nesmyslem. Toho si je Tarantino už třicet let vědom a zejména na tom vybudoval své renomé mistra vedení dialogu a tvůrce napětí ve filmu, jehož lahodnost spočívá právě v té délce, kdy na klimax scén čekáte. Finta známá z divadla již několik století se do filmu nedostává snadno, Tarantinovi se to ovšem daří beze zbytku. Námitky vůči délce filmu jsou nedorozuměními. Film je řazen do kapitol, má své pevně dané celky, jimž by samozřejmě jako v divadle v polovině představení neškodila kratší přestávka (ostatně přestávky u delších filmů se kdysi opravdu praktikovaly), ale copak by třeba takové Čekání na Godota zhuštěné do 90-ti minut v sobě dokázalo nést takové existenční poselství o čekání na nepřicházející?

Osm hrozných je tak formátem, v němž je tento čistokrevný tarantinovský styl vyprávění a vypravěčský záměr zcela naplněn. Ten film je zkrátka „čtivý“, nestane se, že by něco působilo nepřirozeně nebo uzlovitě. Těch pár dějových rámců, které v Osmi hrozných jsou, dokáže Tarantino odvyprávět tak, jak to dělal (téměř) vždy. Potud žádné připomínky.

Přesto je však jedna věc, v níž už autor u Osmi hrozných zaostává, a tou je povaha samotných gradací. U Tarantina jsme zvyklí na to, že je mistrem toho, čemu se ve filmové publicistice říká ‚estetizované násilí‘. Estetizované proto, že klasické znaky brutality a agrese jsou podávány uměleckou formou, nikoliv vulgárně a hloupě jako u mainstreamových akčních snímků. Že jedna postava zastřelí či zohaví druhou, dokáže Tarantino podat zcela jiným způsobem. Předně tak, jak jsme popsali na začátku, dějový rámec k tomuto násilnému vrcholu přijde po spletité ale perfektně vydlážděné cestičce, hlavně také logicky. I bez strojeného zapojování mozkových závitů intuitivně víte, že ona scéna přijde a necháte se jí opojit. Další, čím Tarantino redefinoval žánr akční gangsterky, je invence toho, jak vlastně samotný akt agrese probíhá a čím je motivován. Invencí a motivací mám na mysli hlavně to, že Tarantino dokáže takové činy ospravedlnit inteligentní účelovou pohnutkou. V jeho filmech nikdy nikdo nezabíjí jen tak, vždy jde o součást hry vypjatých mezilidských vztahů mezi pokřivenými charaktery, ty postavy se zkrátka až musí zabít, ale jde o podobné zabíjení jako v divadelních hrách, krásně ověnčené vyššími úmysly a replikami, existenciálními průvodními jevy. Každá smrt má východisko i svůj opodstatnitelný závěr. (Asi jedinou výjimkou "zabíjení jen tak", který jsem u Tarantina zaznamenal, je mučení policisty Panem Blonďatým v Gaunerech). Jinými slovy: Tarantino je režisérem, jenž své mrtvé postavy a jejich smrt dokázal vždy něčím „připepřit“.

V tomto ohledu ovšem u Osmi hrozných až příliš vykrádá sám sebe. Ono rozehrání celého filmu je až příliš dokonalé na to, aby bylo zakončeno tak fádně. Samozřejmě můžeme namítnout, že způsoby jak vyjevovat konflikty gradované střílením a podobnými prvky nelze ozvláštňovat donekonečna. Minimálně u sedmi svých filmů to ale Tarantino dokázal s uhlazeností sobě vlastní. Nejčastěji se mu to dařilo právě díky svým oblíbeným nadsázkám. Osm hrozných však slovy Jindřišky Bláhové z Respektu chce být až příliš seriózním filmem, jakoby chtěl Tarantino dospět, ale právě určitá nedospělost z jeho filmů udělala fenomenální dílo.

Jak tedy násilí a potažmo právě samotné finále u Osmi hrozných vypadá? Řeknu to hloupě, ale asi po třech čtvrtinách filmu se zkrátka snímek popisně „prokecá“ ke každé kulce i k závěrečnému výkonu „popravy“, a to bez jakékoliv zajímavější průvodní okolnosti, kterými Tarantinovy filmy prosluly. Je to ohromná škoda, ale musím se zde vrátit k původní poznámce k Osmi hrozným: jsou ve své formální povaze (ať už režisérem vědomě či nevědomě) koncipovány jako divadelní hra. Výsledný filmový tvar Osmi hrozných je pak spíše kompilátem základních „tarantin-ismů“, zvizualizovaným slovníkovým heslem jeho základních tvůrčích postupů, ovšem s jednou výjimkou, kterou je hudba, s níž právě v souladu s dramatickou konstrukcí děje Tarantino velice velice šetří (nutno podotknout, že vhodně).

* * *

Podtrženo sečteno je film Osm hrozných opravdu vynikající podívanou, vyznačuje se alespoň polovinou hlavních kontur, jimiž Tarantino své filmy natočil vskutku autorským způsobem, což nejde neocenit (především kvůli jeho „výbuchu“ s Nespoutaným Djangem). Zároveň je ale pokusem Tarantina jít zase někam o kousek dál, vyznačit si směr, jakým se snad touží v budoucnu ubírat, směr, jenž ho vábí, ale ruku na srdce, v němž je třeba se ještě alespoň chvíli hledat, osvojit si ho, vstřebat jeho pravidla a koneckonců jim přidat i nějaká vlastní. 



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.