facebook | twitter | youtube | mixcloud

Magor a The Plastic People of the Universe


akurnik.cz / Magor a The Plastic People of the Universe



Ivan Martin Jirous
„Magor, když ti řek – ty kundo, tak sis toho mohla vážit, to von myslel vod srdce, ale jak ti řek – píčo, tak bylo zle, to byl nasranej.“ (Vlastislav Vondráček)

Ivan Martin Jirous, zvaný Magor, narozen v Humpolci, byl českým spisovatelem, publicistou a výtvarným kritikem. Nejčastěji o něm ale slýcháme jako o otci undergroundu, jímž se sám pasoval. Nelze však zpochybnit fakt, že Magor použil jako první pojem „underground“ v českých souvislostech. 

Během svého mládí snil o tom, že vystuduje FAMU, jeho bratranec ho však nasměroval na cestu výtvarného umění. Vystudoval tedy obor Dějiny umění na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Jeho první manželkou byla básnířka a historička Věra Vařilová, se kterou měl syna Tobiáše, jehož biologickým otcem byl ale Jiří Němec. Tento fakt ovšem nijak nebránil tomu, aby byly Magorovi ve vězení strhávány alimenty. Jeho druhou ženou byla Juliána Floriánová, se kterou zplodil dvě dcery, Františku a Martu. Obě v současnosti pokračují v otcových uměleckých stopách prostřednictvím psaní. A poslední ženou je Dáša Vokatá, jeho poslední partnerka, se kterou strávil od roku 1990 posledních 21 let svého života.

Od roku 1967 se Magor pohyboval v blízkosti The Primitives Group, kterou lze považovat za předchůdce Plastiků. V roce 1969, když si Plastic People začali vytvářet jméno, se o nich dozvěděl i Magor a to hlavně díky členům skupiny The Primitives Group, která ho na ně poprvé upozornila. Plastici Jirouse zaujali především po výtvarné stránce vystoupení: „Plastici byli oblečení v dlouhé bílé hábity na způsob řeckých tóg s červenými slunci na dolním okraji a písmeny, která se skládala do zkratky UFO. Nad scénou měli zavěšeny létající talíře s červenými žárovkami a další červené žárovky byly na bednách a blikaly podle rytmu,“ tak popsal sám Magor svůj první pohled na Plastiky v akci. Když navíc uslyšel, že hrají Velvety, taková ostrost ho u mladých kluků doslova zarazila.

„Jirous měl svůj plán. Rozklad Primitives byl už v takovým stádiu, že nebylo možný doufat v nic jinýho než rozpad kapely. A tak dospěl k rozhodnutí, že jediná možnost, jak zachovat kontinuitu v tom, co započal spolu s Věrou u Primitives, přejde k nám,“ popisuje následnou situaci Mejla Hlavsa.

Manažerem kapely se však ještě před Magorovým zásadnějším proniknutím ke kapele stal Pavel Kratochvíl, jenž dokázal kapelu finančně zabezpečit. Mezi Magorem a Kratochvílem (Kríťou) ale nakonec vznikla smlouva, jejímž smyslem, jak uvedl sám Jirous, bylo to, že Kríťo bez Magorova souhlasu nemohl v podstatě nic dělat.

Za nějaký čas se situace vyhrotila. Kratochvíl Plastikům domluvil angažmá v Malajsku, Magor o této možnosti ale nechtěl ani slyšet, a tak se nakonec stalo, že se skupina rozpadla na dvě půlky. Zeman s Jernekem nakonec ale svůj názor přehodnotili a většina kapely zůstala s Magorem, v domovině.

Ivan Martin Jirous byl v době normalizace pětkrát vězněn, z toho čtyřikrát v nepřísnější nápravové skupině ve Valdicích. Dohromady za mřížemi strávil osm a půl roku. 

Mezi Magorova nejznámější a nejdůležitější díla patří Zpráva o třetím českém hudebním obrození, která je součástí jeho další knihy Pravdivý Příběh Plastic People nebo např. Hnědé knihy. Nejznámější básnickou sbírkou jsou Labutí Písně, které vznikaly během Magorova pobytu ve Valdické věznici, odkud byly texty pašovány do exilu. Tato sbírka je zajímavá tím, že jelikož neměl ve vazbě povoleno psát, musel se své dílo naučit nazpaměť.

Svou přezdívku Magor si vysloužil dle názorů jeho kamarádů víc než zaslouženě. Známá je spousta příběhů o jeho magorství od té, kdy seřval všechny zaměstnance obchodu a nadal jim do „čůráků“ jen proto, že ti nešťastníci netušili, čím míní mouku nulku, která se už samozřejmě dávno neprodávala, až třeba po tu, kdy mu jedna z žen, se kterými žil, vařila oběd a krájela cibuli a Magor si všiml jejího stylu krájení, pronesl: „Cibule se krájí na kolečka, ty kundo!“ Mezi jeho zvyky taky patřilo pravidelné bití kamarádů, což však dělal pouze pod vlivem alkoholu, a především, jak sám několikrát řekl, od srdce.


Plastic People of the Universe 
Plastici byli založeni roku 1968 v Praze Jiřím Števichem (Přemkem) a Milanem Hlavsou (Mejlou). Jméno převzali z názvu písničky Plastic People od Franka Zappy, a protože tenkrát letěly dlouhé názvy, doplnili to ještě o „of the Universe“, protože nad Prahou v té době bylo viděno UFO.
   
Kapela v únoru 1968 poprvé koncertovala v pražských Střešovicích v restaurantu Na Ořechovce, kde následně vystupovala každý týden. Kromě Mejly (baskytara, zpěv) a Přemka (kytara, zpěv) patřili do skupiny také Michal Jernek (sopránsaxofon, klarinet, sólový zpěv) a na bicí Josef Brabec, který byl však během měsíce nahrazen Pavlem Zemanem. Plastici byli ve svých začátcích ovlivněni především psychedelickou hudbou skupiny The Primitives Group, obkoukali od nich například i používání ohňů během koncertů, dále pak samozřejmě Velvet Underground a nelze také zapomenout na skupinu The Undertakers, kterou si prošli Mejla, Jernek i Zeman. 
   
Kapela měla, jak už je zmiňováno v článku o Magorovi, dva zástupce, a to Magora a Pavla Kratochvíla, též manažera Olympiku. Kratochvíl jim byl schopen narozdíl od Jirouse schopen sehnat zkušebnu v centru Prahy, zajistit drahé nástroje a kvalitní aparaturu, když však šlo do tuhého a členové byli nuceni vybrat si mezi dvěma možnostmi, většina se nakonec stejně přiklonila k Magorovi, Števich s Jernekem z kapely odešli. 
   
Plastikům nastaly tvrdé časy, s Kratochvílem odešel i aparát a nástroje, a tak byli Plastici nuceni vydělat si na ně sami, odešli na brigádu do lesů v okolí Humpolce, Magorova rodného kraje, kde nějakou dobu vystupovali pod názvem Lamberjacks, tedy Dřevorubci.
   
„Na aparaturu si Plastici v lese nevydělali. Když brali první výplatu, přinesli ji do hospody U Kalicha a tam jsem každému asi polovinu peněz odebral, z toho se pak financovala část nějakého zesilovače, […] Eman ale brblal, že to jsou jejich peníze, a že nemám právo jim je brát, nasral jsem se, že do toho kecá, a dalších výplat jsem si už nevšímal. Ale popravdě řečeno, jejich výkon v lese klesal tak prudce, že ani nebylo co na aparaturu odložit,“ tak zní Magorovo svědectví o vydělávání Plastiků na aparát.
   
Na podzim roku 1969 přivedl Magor do kapely zrzavého zpěváka a kytaristu Paula Wilsona, Kanaďana, který svou laskavostí i pomocí spousty českých novotvarů šířil mezi Plastiky pozitivní atmosféru.    Počátkem roku 1972 se Števich vrátil, se skupinou začal fungovat i trumpetista Jan Jílek. Téhož roku byl ale zadržen Magor a Plastici tak přestali hrát na 12 měsíců. Rok 1973 pro ně byl však zlomový, a to právě setkáním s básníkem Egonem Bondym, jehož texty okamžitě začali zhudebňovat, k nejznámějším patří např. Magické noci, Francovka nebo Podivuhodný mandarin. Magor byl opět zatčen. V tomto roce došlo také k velkému spřátelení Mejly Hlavsy s Pavlem Zajíčkem, pozdějším textařem Plastiků, se kterým Mejla založil kapelu DG 307, která často koncertovala spolu s Plastiky. 
 Pozvánka na Soukupovu (Čárliho) svatbu na parníku, kde Plastici vystupovali       Roku 1974 proběhl zde již zmiňovaný Rudolfov, kde si ale Plastici stejně nezahráli, bylo jim však umožněno odjet bez jakýchkoli dalších procesů. Tehdy také vznikla nahrávka PPU pořízená na hradě Houska, kde v té době byl kastelánem Svatopluk Karásek.
   
O rok později proběhla asi nejznámější a nejvydařenější svatba, byla to svatba Mejly a Jany Němcové, dcery předních signatářů Charty 77 a majitelů jednoho z nejznámějších bytů undergroundu.  Zde vystoupili DG 307. Pod vlivem Plastiků vznikala spousta nových kapel.
   
Dne 21. února 1976 začaly razantní změny. Proběhla svatba Magora a Juliány v Bojanovicích, kde došlo k policejnímu zásahu. „Zatýkání začalo 17. března: ve vazbě se ocitli všichni členové Plastic People, Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Jan Kindl, Otakar Michl, Zdeněk Fišer, Pavel Zeman, Karel Soukup, Jaroslav Kukal, Zdeněk Vokatý, Karel Havelka, Miroslav Skalický, František Stárek a další. Většina obviněných byla od dubna do srpna postupně propuštěna,“ je uvedeno v historii Plastic People. Tudíž začaly velké procesy s českým undergroundem, kterých si nemohla nevšimnout spousta našich ale i zahraničních intelektuálů, zatčení členů PPU v podstatě vyprovokovalo vznik Charty 77. Tomuto procesu establishment přezdíval „Případ skupiny Vlasatců“.
   
Následující rok byl ve znamení Charty, Paulu Wilsonovi bylo zrušeno povolení k pobytu v Československu a na Hrádečku u Václava Havla proběhl undergroundový festival, pořádaný Ivanem Martinem Jirousem. „Měli hrát Umělá hmota, Hever and Vazelína, PPU, Sváťa Karásek, Čárli Soukup, Jarda Hutka, Vlasta Třešňák a Marta Kubišová. Konspirativně byly vytvořený méně početný skupiny lidí podle určitýho klíče a určení skupinoví vedoucí, kteří jako jediní znali místo,“ popisuje situaci Mejla Hlavsa. Hrádeček byl obklíčen policií, nicméně festival propukl. 
   
Kapelou prošla samozřejmě spousta dalších hudebníků, určitě nelze opomenout Vratislava Brabence, saxofonistu a též textaře PPU, jenž byl roku 1982 donucen emigrovat do Kanady, další neopomenutelnou postavou je Jiří Kabeš, houslista, který společně s Brabencem působí v kapele dodnes, a také je nutnost alespoň ještě jednou zmínit Pavla Zajíčka, který krom skládání textů s Plastiky také občas zpíval.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.