facebook | twitter | youtube | mixcloud

Nezapomenutelné máničky


akurnik.cz / Nezapomenutelné máničky



Egon Bondy
„Rozhodl jsem se žít, pokud to je jenom trochu možné v úplném klidu a samotě. Ti, kdo by mě chtěli najít, ti si ke mě cestu najdou, necítím se osamocený. Nepotřebuji ani noviny, televizi, ani rádio, ani telefon, natožpak mobil. Mám jenom adresu a zvonek u domovních dveří.“ (Egon Bondy)

Nejvýraznějším českým inspirátorem českého undergroundu byl nejspíš Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, který tvořil již od svého raného dětství. Jeho nejstarší, nám známé texty vznikaly někdy na přelomu 40. a 50. let, tedy když bylo Bondymu okolo dvaceti let. Zpočátku tvořil pouze poezii, v níž byl znatelně ovlivněn především Christianem Morgensternem, jehož část díla sám přeložil do češtiny, nebo např. Franzem Kafkou, jehož životní filozofie mu byla více než blízká. Co se jeho vlastního života týče, byl naprosto pohodlným člověkem, žil si tzv. „po svém“. Nedbal na vzdělání, nedbal na zaměstnání, dbal pouze sám o sebe, pivo a svou poezii, jak ostatně sám ztvrdil: „[...] zjevně jako individuum práce se štítící, kriminální živel a sanktusák – po několik dlouhých let. Byl jsem za tu dobu zase i párkrát v blázinci, ale nepomohlo to. Pro pivo jsem byl schopen všeho.“
   
Na konci 50. let ho však velký zájem o filozofii zavedl až ke studiím práv, které k překvapení mnohých i absolvoval. Nejenom díky vysokému vzdělání se seznámil se spoustou filozofických směrů jako byl marxismus, čínská filozofie či nesubstanční ontologie, s jejichž mnoha prvky se ztotožnil. 
   
V prozaické oblasti začal tvořit na počátku 70. let. Prvním prozaickým dílem byly Sklepní práce (samizdat 1973). V jeho próze se však dá daleko snadněji rozpoznat názor na tehdejší režim. Dílo je propleteno existencialistickou filozofií, která je znechucena právě režimem, ve kterém je autor nucen žít, ale především lidmi, kteří se režimu dobrovolně podrobili. 
   
Proč ale vlastně právě Bondy souvisí s undergroundem tak úzce? Stalo se tomu tak v 70. letech, že se seznámil s Ivanem Martinem Jirousem a později přirozeně i s Plastic People of the Universe (dále PPU), kapelou, jíž dělal Jirous manažera. PPU Bondyho texty začali zhudebňovat, a to právě proto že byly plné existencialismu a nihilismu. Přesně to se totiž hodilo k psychedelické hudbě, kterou tvořili. Jeho poezie totiž vyjadřovala ten samý zážitek, jenom ne pomocí tónů, ale prostřednictvím slov, a protože mnoho textů vzniklo a bylo známých již dávno před zrodem undergroundu, lze je považovat za inspirativní pro mnoho dalších tehdy tvořících podzemních umělců.
 
František Stárek
Narodil se roku 1952 v ústeckém kraji do sedlácké rodiny, v 50. letech byl ale jejich statek znárodněn. Otec i bratr byli za socialismu vězněni, bratr Jaroslav byl zatčen dokonce i za 2. sv. války gestapem. 
   
Stárek vyrůstal v Teplicích, kde také odmaturoval. Poté mu však především kvůli problémům s StB nebylo umožněno studovat vysokou školu. Establishmentu vadily hlavně jeho dlouhé vlasy. 
   
Později se tedy vypravil za prací do hlavního města. Tehdy už byl v povědomí undergroundového společenství pod přezdívkou Čuňas. Roku 1979 začal společně s Miroslavem Skalickým tvořit samizdatový časopis Vokno. Skalák v jednom z rozhovorů popsal situaci, kdy převáželi pracovní verzi prvního čísla časopisu, aby se mohl následně svázat: „Ovšem celý ty stohy papíru jsme zapomněli na střeše auta, takže když jsme se rozjeli, tak 300 metrů chomutovskýho náměstí bylo zasypaný tajným Voknem a nějaký babičky a mateřská školka se soudružkou učitelkou nám to pomáhali sesbírat.“ Za organizaci časopisu Vokno byl Čuňas zatčen.
   
Po propuštění z vězení se koncem 70. let podílel na spolupráci na Chartě 77 a VONS, výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Začátkem roku 1989 byl naposled odsouzen za práci na Vokně, 26. listopadu téhož roku byl ale na základě hromadných amnestií prezidenta Havla propuštěn. 
   
Po revoluci pak pracoval v Bezpečnostní informační správě, vystudoval práva a nyní pracuje na Ústavu pro studium totalitních režimů.

Miroslav Skalický
„V Chomutově byl pomník s rudou hvězdou a my jsme soutěžili, kdo udělá hlubší díru šutrem do tý hvězdy. Největší zábava byla pozorovat, jak potom choděj policajti a ukazujou zaměstnancům parku, že musej vysbírat všechny kameny, aby je lidi nemohli házet. My jsme potom v kapsách a v pytlíkách nosili kameny a vysypávali je na hromádky, aby to zase šlo. I normální lidi, když se nikdo nedíval, si hodili.“ (Miroslav Skalický) Miroslav Skalický alias Skalák byl původně Pražák, později bytem v Plzni, a to až do roku 1968. Už v mládí se seznámil s Londýnem nebo třeba s Čuňasem, který byl v tu dobu již známou podzemní osobností. 
   
Skalák se celý svůj život hodně často stěhoval a stal se významným především díky organizování „baráků“. Začalo to domečkem u Kamencového jezera v Chomutově, kam se vešlo okolo sta lidí. Pořádaly se zde narozeniny, koncerty nebo se prostě jen společně pilo s kamarády.     Podílel se též na prvním punkovém festivalu v Čechách: „Složený to bylo z různejch kapel, i my jsme udělali punkovou kapelu se vším všudy – smradlavý vajíčka, polejvání pivem, flusání na lidi – co jsme tak odkoukali z těch fotek a mysleli si, že tohle je právě ten punk [...] já si myslim, že to byl první punkovej festival v Čechách, pozdějc jsem se dočetl v nějakejch novinách, že punkovej festival byl asi o 10 let pozdějc.“
   
Skalák stejně jako většina jeho podzemních přátel mluví o nepřátelství undergroundu s tehdejším socialistickým režimem jako o zbytečnosti, kterou v podstatě zavinil sám režim: „[...] v podstatě jsem proti nim nic neměl, nezajímali mě, ale jestli jsem je začal srát a šel proti nim, tak to bylo až po odsouzení. Tím si ve mně vybudovali nepřítele.“
   
Skalický je známý také díky skupině The Hever and Vazelína, kde hraje na kytaru a zpívá. Ostatní pozice jako např. řev, obsluha sekyry, poklic, konve nebo valchy byly (a v některých případech stále ještě bývají) v rukou Vokatého, Karáska, Magora nebo třeba Pavla Herota.
   
V roce 1976 byl společně s Karlem Havelkou (alias Kocourem) a Františkem Stárkem uvězněn za organizaci „Večera poesie a hudby“, který se konal dne 13. 12. 1975 v Přešticích. „Vulgárnost, oplzlost a celková úroveň reprodukovaných textů je patrna z listinných důkazů […] Bez organizování této akce by nebylo došlo v tomto případě k rozšiřování závadných textů. I když tedy obv. Karel Havelka a František Stárek sami jako účinkující nebo autoři takových textů nevystupovali, ale předpokládali je a souhlasili s nimi, odpovídají za jejich rozšiřování, stejně jako účinkující,“ tak znělo odůvodnění obžaloby vyňaté z archivních materiálů StB. Skalický „dostal“ rok a půl, Havelka dva roky a Stárek osm měsíců za rozdávání pozvánek (potvrzených jich bylo osm). Odvolací soud poté zkrátil tresty na polovinu.
   
Skalický po propuštění podepsal Chartu 77 a následně se podílel opět na organizaci života na „barácích“, kvůli níž byl často vyslýchán. O výsleších během života na Nové Vísce poznamenal: „Tam žili i děti, tam se narodila Markéta, ještě jí nebylo ani půl roku a už se mnou chodila na výslechy, já ji tahal s sebou, aby nás brzo pustili.“  I takto se tedy daly využít děti za účelem mírnějšího zacházení Státní bezpečnosti. 
   
Začátkem 80. let emigroval s rodinou do Vídně, odkud organizoval pašování exulantských časopisů a podílel se na protestních akcích proti porušování lidských práv v ČSSR.
   
Po revoluci Skalák koupil starý rozbořený mlýn, který dlouho opravoval. Se svou rodinou v něm žije dodnes a probíhá tu spousta akcí. Každoročně první víkend v červnu zde pokračuje vyhlášený festival Magorovo Vydří, na kterém se setkává spousta „mániček“ původního undergroundu, ale i lidé, kteří věří, že underground přežije i v dnešní době. 

Zdeněk Vokatý
„[…] policajti se domohli nějakého žebříku a jeden, jmenoval se Žižka, vlezl do okna. Zeptal jsem se ho, jestli má povolení k domovní prohlídce a on odvětil – Já ti dám povolení k domovní prohlídce. Vytáhl obušek, ale v tu chvíli jsem už strkal žebřík do prostoru, takže se složil mezi samopalníky. Od té doby jsem měl napsáno v papírech – vyhodil policajta z okna.“ (Zdeněk Vokatý)

Zdeněk Vokatý, také Londýn, se narodil v Klatovech, ale během dětství se jeho rodina hodně stěhovala. Má německé, židovské ale také cikánské kořeny, část jeho rodiny dokonce skončila v cikánském koncentračním táboře. 
   
V Mariánských Lázních vystudoval střední klempířskou školu, v té době se seznámil s Miroslavem Skalickým a začal hrát v The Hever and Vazelina. Vystupovali i společně s Plastiky. Kolem roku 1970 se seznámil s Čuňasem, se kterým často jen tak cestovali po státě prostřednictvím autostopu. 
   
Londýn, žijící v Mariánských Lázních, začal mít během začlenění do podzemního světa velké problémy, jelikož toto město mělo pravomoc každého, jenž nezapadá do koloritu lázeňského města, vyhostit, a tak se radši z vlastní iniciativy přestěhoval. Následně dělal v libereckém divadle, v 70. letech dokonce v Národním divadle. 
   
Později se nastěhoval ke Svatopluku Karáskovi na hrad Houska, kde byl 17. března 1976 zadržen za účast na III. nelegálním festivalu Underground music, následně např. spolu s Bondym, Karáskem, Hlavsou nebo Magorem odsouzen za výtržnictví. 
   
Po propuštění proběhlo zatýkání členů VONS a hromadné emigrace. Vokatý společně s Karáskem a s rodinami odjeli do Rakouska. Zde bydleli společně např. s Miroslavem Skalickým, se kterým se aktivně zapojovali do protestů a demonstrací. 
 
„Musím řict, že underground není žádná politická nebo revoluční buňka, jak si to představoval Magor. Je to prostě seskupení lidí s určitým životním postojem. Tíhnou ke stylu, kterým jim to vyhovuje, každému navíc jinak,“ popisuje Londýn svůj názor na undergroundové společenství. 
  
Svatopluk Karásek
Svatopluk Karásek, syn Petra Karáska, ministerského úředníka, jenž byl po roce 1948 vězněn, byl již od dětství ovlivňován tvorbou beat generation, později Novým zákonem. Po základní škole chvíli studoval zahradnickou, později vinařskou střední, kde se mimochodem seznámil se svým celoživotním přítelem Vratislavem Brabencem. 
   
Osudové se mu ale stalo přijetí na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, kde hledal nové cesty k zprostředkování víry lidem. Otázky víry vnášel do své umělecké tvorby. Od roku 1968 působil na několika místech jako farář, kvůli problémům se státní správou byl však nakonec přijat jako kastelán na hradě Houska. 
   
Roku 1976 se stal jednou z obětí hromadného zatýkání po Magorově svatbě v Bojanovicích. Pár let po podpisu Charty 77 a krátkém spolubydlení s Ivanem a Juliánou Jirousovými se společně s Vokatými a rodinou emigroval. V roce 1996 se definitivně vrátil do Čech, kde jako farář v pražském kostele u Salvátora působí dodnes.
   
Legendární jsou jeho modlitby či biblické příběhy přenesené do vlastního veršovaného pojetí. Jeho písně málokdy chyběly na undergroundových akcích a koncertech.

Dáša Vokatá
Je ostravská rodačka. V roce 1976, tedy když jí bylo 22 let, přestěhovala se především kvůli smrti otce do Rychnova, kde potkala svého osudového muže Zdeňka Vokatého. „Já jsem ji potkal v Rychnově, kde dělala modelku pracovních oděvů pro ženy, no byla to krásná ženská s těma pravýma mírama a s šatníkem, kterej by se Skalákovi na mlejn nevešel, ale my jsme si ji v tom undergroundu nakonec nechali,“ komentuje vstup Dáši Vokaté do undergroundu bývalý manžel Londýn. 
   
Dáša začínala hrát na Nové Vísce, na kytaru se naučila sama už jako malé dítě (Londýn však tvrdí, že na kytaru ji naučil on sám). V roce 1980 však i s manželem a dvěma dětmi emigrovali. V exilu Dáša vydala své první album Láska. Po revoluci se i s rodinou vrátili zpět. V 90. letech začala žít s Magorem, koncertovat na Trutnově a angažovat se v organizaci Magorova Vydří. Koncem roku 2011 umřel Magor, ale Dáša statečně pokračuje v hraní dál, je čestnou účinkující na každém Magorově festivalu, který se nyní koná v Meziříčku u Skaláka. Možná že i díky soužití s dvěma výraznými undergroundovými osobnostmi si vysloužila přezdívku „Matka undergroundu“.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.