facebook | twitter | youtube | mixcloud

Underground jako politický činitel


akurnik.cz / Underground jako politický činitel



"Chtěli jsme být mimo, nestarat se o to, co se děje a ať oni se nestarají o nás. Jenomže u totalitního státu je cílem ovládnout veškeré složky společnosti, takže jakákoliv složka, která chce být samostatná, je pro něj smrtelným nebezpečím. Stali jsme se politikem, aniž bychom chtěli," tak popsal Ivan Martin Jirous, samozvaný otec českého undergroundu, nebo též Magor, situaci, která způsobila vznik undergroundového společenství ve vlastním slova smyslu, které se všem nesmazatelně vepsalo do povědomí. 
   
Paradoxní situaci, kdy si vláda se záměrem mít pod kontrolou všechno a všechny, jež pod ni spadají, vlastně sama vytvořila úhlavního nepřítele. Nepřítele, který ještě donedávna matně poblikával, roztroušený do všech koutů republiky v podobě těch, co tvořili díla hudební, výtvarné, literární či mluvené podoby, která byla vnímána jako ilegální nebo alespoň trestně postižitelná. Aniž by totiž vláda chtěla, svým konáním tyto malé, nepříliš významné odpůrce sjednotila v jednu velkou, nepotlačitelnou, stále se rozrůstající vlnu. A nebylo již cesty zpět. 
   
Jak vyplývá z Magorovy citace, hnutím politickým se underground stal až v době, kdy již dávno existoval, i když o tom jeho tehdejší zástupci ještě neměli nejmenší ponětí. Nejčastěji se jednalo o umělce, jejichž předchozí činnost byla posléze v undergroundu přijata jako vlastní. Byl to na příklad spisovatel a filozof Egon Bondy, který se též považuje za výrazného inspirátora českého undergroundu, dále pak Milan Knížák, a to díky svým aktivitám během šedesátých let, především ale široké spektrum bigbeatové kultury šedesátých let. 
   
Tehdy totiž došlo k velkému nárůstu množství rockových skupin především v Praze. Tyto skupiny nebyly natolik důležité z hlediska kvality či dosaženého uznání, jako spíš právě kvůli jejich množství. Tímto způsobem si na veřejném fóru mohli lidé vyměnit poznatky, názory, ale hlavně se o sobě navzájem dozvědět. Právě díky hojnosti koncertů a vystoupení se mohl zrodit underground, při oněch příležitostech se dalo „legálně“ shromáždit v takovém množství, které by za jiných okolností režim jednoznačně nepovolil.

Rok 1957
Rok 1957 je z hlediska dějin českého undergroundu velmi důležitý zejména z toho důvodu, že se v tuto dobu uskutečnilo první oficiální zatykání za pouhý způsob tance a následné vsazení do vazby tzv. „natvrdo“. Nejdříve je ale důležité uvést na pravou míru na jakou hudbu se tehdy tancovalo a kde se vůbec vzala. Šlo o typ rockové hudby, která byla v této době ve svých nejčerstvějších počátcích (skutečně vznikala až v 50. letech). Rock zasazen do těchto časů je označován jako Rock 'n' roll, počeštěně Rokenrol. Tento žánr se vyvinul z bluesových tónů, které pocházely z nástrojů černošského osazenstva v Americe a Anglii, tudíž šlo o ryze západní záležitost. Je nutno poznamenat, že v padesátých letech je svět stále ještě připraven na 3. světovou válku, vojska západní se s těmi východními předhánějí v tom, kdo dříve pronikne do vesmíru a bude tak moct mít na Zemi vliv i z tohoto prostředí, a právě i díky těmto aspektům se propast mezi Západem a Východem ještě o něco více prohloubila. Východ se snažil svůj lid co možná nejvíce vymezit vůči západní kultuře a v roce 1957 se režim vůbec poprvé zachoval k něčemu tak neškodnému, jako k tanci, až tak razantně. V pražském Mánesu uspořádal 17. října 1957 Bob Schlonz „Večer s jazzovou hudbou na rozloučenou s branci“. K dispozici jim byl magnetofon Tesla Ural, který zapůjčil Pavel Kratochvíl, později jeden z manažerů Plastic People of the Universe. Asi kolem půl jedenácté se do společnosti nic netušící a bavící se omladiny vehnali příslušníci Veřejné Bezpečnosti a zadrželi 28 osob. Zadržení byli následně vsazeni do vazby a 31. října byla skupina vydána soudu. Ten odsoudil velkou část za výtržnictví k trestu odnětí svobody na několik měsíců (většinou 10-20 měsíců). Na některé zbylé zadržené, na které soudu chyběly k trestu za výtržnictví důkazy, se z nenadání objevila svědectví o příživnictví, a tak i některé z nich čekalo vězení.
   
Celá událost vedla k vzniku Usnesení proti výtržníkům a chuligánům, v němž bylo chování zástupců těchto skupin do detailů popsáno. Tanec rokenrolu zde byl označen jako urážlivý, pohoršující a nechutný výplod zdegenerované americké pakultury. A i když usnesení mohlo jen těžko zastrašit mladou generaci, proti níž bylo v podstatě nasměrováno, jednoznačně splnilo zastrašující funkci namířenou na rodiče této generace. Byla to pro ně výstraha, aby své děti vůči Rokenrolu vymezili a tím je i ochránili od případných trestů.
   
A ačkoli ještě v tuto chvíli nelze mluvit o undergroundu jako takovém, zatím ho nazýváme protounderground, možná právě tato událost odstartovala to, čeho se vláda obávala nejvíc. Lidé se začali od přemýšlení o kultuře posouvat až k přemýšlení o politice.

Rudolfov
Na sobotu, 30. března 1974, se chystala v Rudolfově, městě, které je téměř srostlé s Českými Budějovicemi, velká akce. Na programu měly být takové chuťovky jako Adept, DG 307 ale především Plastic People of the Universe. Nebylo tudíž žádným překvapením, že se informace o blížící se události šířila rychlostí světla. 
   
Místem konání měl být sál hostince Na Americe. Zde však už byla naplánovaná taneční zábava také na předešlý den, což nemělo za následek nic jiného, než přilákání mnoha z účastníků sobotního koncertu již na páteční večer, kteří byli rozhodnutí setrvat v Rudolfově na celý víkend. 
   
„Dne 30. 3. 1974 v odpoledních hodinách se začali občané z Rudolfova obracet na předsedu komise pro ochranu veřejného pořádku Václava Holoubka s tím, že v restauraci Na Americe je velké soustředění mladých lidí ustrojených do trampských oděvů, špinavých, většinou tzv. Mániček, z nichž část byla v podnapilém stavu. Povalovali se kolem restaurace. Občané si stěžovali, že ve skupinkách chodili po Rudolfově i v noci z 29. na 30. 3. 1974, tloukli na okna, jednomu staršímu občanu odcizili klobouk, vysmívali se mu a tropili jiné výtržnosti.“ Tak je uvedeno v Dokumentu č. 6, jednoho z dokumentů týkajících se „budějovického masakru“, získaného v archivu Ministerstva Vnitra České republiky. Z ukázky je tedy patrné, že obyvatelé si stěžovali příslušníkům VB již v pátek večer, což ukazuje na to, že připravenost Veřejné bezpečnosti na následující večer byla téměř očekávatelná. 
   
Během sobotního dne se v Rudolfově začali objevovat další a další účastníci. Koncert měl započnout v 19:00, dle Dokumentu č. 9 začal ale kvůli velkému množství hostů příchozích již v odpoledních hodinách dříve s dohodou (mezi pořadateli a vedoucím pohostinství), že také dříve skončí. 
   
„Nějakej ten místní předseda národního výboru (myslím), se tam šel podívat a vyděsily ho hlavně ty zjevy, dlouhý vlasy atd. Tak šel volat na místní okrsek VB, aby zasáhli, a oni mu řekli – My jsme tam byli a není důvod zasahovat, tam se nic neděje. On řekl - Dobře, tak já volám na kraj. Volal na kraj, no a ti okresní vyjeli taky, protože si řekli – Z kraje nás přijedou sprdnout, poněvadž jsme nic nedělali. Takže takhle jeden člověk prakticky rozhejbal obrovskou mašinérii.“ Tak pravil Ivan Martin Jirous v seriálu Bigbít. Situaci, která potom nastala v sále, popsal Jirous v Pravdivém Příběhu Plastic People takto: „Adepti zahráli jednu skladbu, když došlo k policejnímu zásahu. Tuto fázi máme dobře zachycenou na filmu, který se o koncertu natáčel, končí okamžikem policejního zákroku. Z filmu je dobře patrno, že byl v sále naprostý klid. Tlampače policejních vozů vyzvali účastníky koncertu, aby se rozešli. […] Lidé se domáhali vrácení vstupného, které zaplatili. Nikdo jim ho nevrátil a po opětovných výzvách k rozchodu začal masakr.“
   
Dle Dokumentu č. 9 bylo na akci 380 platících a nezjištěný počet kolem objektu. Příslušníci VB se jako odůvodněním zastavení zábavy oháněli tím, že pořadatelé nedodrželi podmínky povolení tak, že akci odstartovali dříve. Po opakovaných výzvách k rozpuštění osazenstva odešlo jen malé množství diváků, ostatní se zdráhali rozejít. 
   
„[…] vykřikovali urážky jako ‚kurvy, svině, gestapáci‘, provolávali nacistické pozdravy ‚Sieg heil, Jsme na svobodné půdě, na Americe, Zopakujeme rok 1968‘ a pod.,“ tato slova tedy dle Dokumentu č. 9 předcházely nutnosti zásahu VB, který měl docílit rozptylu návštěvníků. Ti byli tedy vytlačeni z hostince směrem k hlavní silnici. Vzhledem k opakovaným urážkám na účet VB byly použity i obušky. Příslušníci VB dav rozhrnuli do několika skupin, které pak pomocí městských doprav sváželi na vlakové nádraží Českých Budějovic.
   
„To bylo obklíčeno policií a vojsky pohraniční stráže, která byla rovněž zmobilizována. Na nádraží vháněli vlasatce a jejich dívky dolů do podchodu. Tam byli esenbáci s pendreky a se psy, které pouštěli na lidi, kopali do lidí a mlátili je,“ popisuje situaci na nádraží Jirous. 
   
Na nádraží byli odchyceni lidé, kteří neměli s koncertem vůbec nic společného, jen měli třeba výstřednější oděv či delší vlasy. 
   
„Ve vlaku ještě lidi fotografovali a vyslýchali – v takovým tom rychlíku do Prahy, kam to všechno nasadili. A ty lidi, který sebrali a odvezli na fízlárnu, tak jim pod různými záminkami ostříhali vlasy. A to tenkrát něco znamenalo. Ty vlasy – na tom to tehdy dost stálo,“ tak pravil František Stárek v seriálu Bigbít. 
   
Dle Dokumentu č. 9 bylo během akce nakonec zadrženo 39 osob, z nichž 1. 4. 1974 propustili osob 34, zbylých 5 bylo vzato do vazby. Během následujících předvolání svědků a různých výslechů bylo zjištěno 280 návštěvníků koncertu, vůči kterým byla poté provedena další opatření. Totožnost pořadatele se nakonec zjistit nepodařilo. 

CHARTA 77
„V roce 76 jsme byli zatčení za pobuřování, veřejný pohoršení. Oni po nás šli z jednoho prostýho důvodu, že my jsme se o ně vůbec nezajímali. My jsme si jich nevšímali a to je naprosto štvalo,“  Jiří Kabeš.
   
Téhož roku se spojili lidé, kteří nesouhlasili se zatčením členů Plastic People Of The Universe a též se shodovali v tom, že režim přespříliš ignoruje lidská práva, která se zavázal respektovat prostřednictvím Husákova podpisu v mezinárodním paktu na Helsinské konferenci roku 1975. Incident s Plastiky se tedy stal jakýmsi vrcholem pozvolného stupňování závažnosti režimních metod, a tak muselo dojít ke vzniku skupiny, která by se nebála vyjadřovat svůj opoziční postoj a dále měla za úkol sjednotit všechny, již mají názor stejný, nejlépe spolu s odhodláním vyjadřovat ho pod vlastním jménem.
   
„Jednak bylo zřetelné, že jsme vystoupili na světlo a že nastal čas otevřeného boje. A nastal-li tento čas, je to paradoxně zásluha establishmentu. On nás vytáhl z našich kanálů a stok,“ Ivan Martin Jirous.
   
U samotného zrodu dokumentu stáli Jiří Hájek, Zdeněk Mlynář, Jan Patočka a Václav Havel. Již v prosinci 1976 začali hlavní iniciátoři shromažďovat podpisy pod prohlášení Charty 77, jak skupinu pojmenovali. Hned 6. ledna zadržela StB Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského. Tím sice zabránila předání prohlášení Federálnímu shromáždění ČSSR, ale zveřejnění prohlášení spolu s podpisy ne, především díky zahraničním stanicím Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. 
   
„Charta 77 si vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Zejména upozorňovala na různé konkrétní případy porušování lidských práv, vedla jejich dokumentaci a také navrhovala řešení.“ 
   
Václav Havel, jeden ze zakladatelů, se po propuštění Plastiků z vazby (pobyt v ní trval v rozmezí několika měsíců) se o skupinu zajímal i nadále a opakovaně umožnil pořádat tajné koncerty ve své usedlosti na Hrádečku. Jejich spolupráce probíhala na přátelské linii, členové kapely chovali úctu k Havlovu dílu (jak uvádí např. Milan Hlavsa ve svých pamětích) a samozřejmě naopak. 
   
Charta 77 nezůstala bez ohlasu. 28. 1. 1977 byla uspořádána kampaň „za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. „Pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz, se kdekoli na světě, a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců, odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službách hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy,“ toto je výňatek z Provolání československých výborů uměleckých svazů, který v Národním divadle přečetla herečka Jiřina Švorcová. Během celé události se k situaci vyjadřovali i další umělci jako např. Karel Gott, v předních liniích obecenstva seděla řada oblíbených osobností jako např. Jan Werich, Jiří Sovák nebo Miloš Kopecký. Tak nějak tedy vzniklo společenství, které bylo příznačně nazváno Antichartou. 
   
„Od soboty 29. ledna až do 12. února vycházely v Rudém právu na pokračování seznamy signatářů tzv. Anticharty. K Provolání se v rámci kampaně připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 obyčejných umělců.“
   
Anticharta vyjadřovala své názory veřejnosti prostřednictvím Rudého práva opakovaně, nelze opomenout článek „O takovou kulturu nestojíme“, který byl zveřejněn 8. 4. 1976.
 
   
„Vznik Charty 77 nezavinilo zatknutí Plastiků, ale spíš zatčení Plastici to celý uspíšili. Z Plastiků ji ale podepsal jen Brabenec, náš saxofoňák,“ Jiří Kabeš.
   
Charta 77 ukončila svou činnost až v roce 1992, celkový počet signatářů dosáhl čísla 1898.

Baráky
Baráky, to je pojem, pod kterým si každý „androš“ dozajista přestaví atmosféru velkého domu či bytu, ve kterém probíhaly jednovečerní či několikadenní akce, při kterých se  pořádaly koncerty, promítaly filmy, točilo pivo, a kam se dováželo čtivo, o které byl zájem a které bylo jen těžko k sehnání.
   
Jedním z baráků byl dům manželů Princových v Rychnově. Domy byly ale vždy nakonec zjištěny policií a následně likvidovány jeden za druhým. Takže Rychnov, kde probíhaly akce, kde se objevovaly také osobnosti jako Václav Havel, herec Landovský nebo Petruška Šustrová (již v době existence Charty 77) byl vyhozen do povětří, Jan Princ, majitel domu, byl zatčen a místo domu byla postavena zastávka pro autobusy. „Tam pak jel jeden autobus s dělníkama ráno do fabriky a odpoledne je odvážel zpět, přesto barák zničili,“ dosvědčil Miroslav Skalický, alias Skalák, nesmyslnost odůvodnění odstranění domu Princových. Byl prostě zničen jen z toho důvodu, že se stal střediskem akcí režimu nepohodlných. 
   
Jedním z nejznámějších baráků se však stala stavba v Nové Vísce u Chomutova. Dům stál na samotě, tudíž všichni majitelé při koupi doufali, že se establishmentu bude jen těžko hledat záminka k jeho zničení. Bylo to místo, kde koncem sedmdesátých let proběhlo nejvíc akcí. Vznikla zde spousta dobrých písniček, začínala zde spousta dobrých hudebníků, např. Dáša Vokatá. Barák byl často obkličován, ale nikdy nebyly akce přerušeny. „Tenkrát měl Magor ještě geniální nápady a vymyslel, že koncerty nebudou o víkendu, ale udělal se třeba ve čtvrtek. […] Přijelo 300 lidí, v noci odjeli, v pátek naklusali policajti, obklíčili nás a byli tam až do neděle,“ Skalák.
   
Pár akcí proběhlo také na hradě Houska, kde v té době bydlel Zdeněk Vokatý, zvaný Londýn, spolu se Svatoplukem Karáskem, který zde působil jako kastelán. Natáčeli zde např. Plastici nebo DG 307. Roku 1975 byli ale Karásek i Londýn přímo na Housce zatčeni.    Baráky jsou ale primárně myšleny velké domy, kde hromadně bydlelo více rodin. Běžnou záležitostí bylo, že tam přijeli lidé na víkend a zůstali několik měsíců, ze stodol se udělaly hospody, kdykoli někdo přijel, na nějakou akci dostal za úkol nějakou menší hospodářskou práci, a tak si tam všichni žili doslova jako jedna velká rodina.  



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.