Zdeněk Liška – znovuobjevování génia hudby

akurnik.cz / Zdeněk Liška – znovuobjevování génia hudby



Když ve 20. století vážnou hudbu ze širší recepce začala vytlačovat hudba populární (nejdříve swing a jazz, posléze rock, dnes dominují proudy elektroniky a rapu), došlo k zajímavému jevu: Skladatel přestal být tolik významný a podstatným se (zejména od 60. let) víc a víc stával interpret. Vážná hudba navíc začala experimentovat s kompozičními postupy, které jsou většinou pro běžné posluchače nestravitelné, a tak počínaje obdobím modernismu můžeme bez diskuze říci, že všeobecný hudební rozhled už v rámci klasické hudby vznikající ve 20. století kanonické autory povětšinou nezahrnuje (i když existují čestné výjimky jako B. Martinů, S. Prokofjev nebo třeba J. Cage).

Nutno ovšem dodat, že tento druh hudby stále všichni posloucháme, avšak už jiným způsobem – ve filmech. A zde o kanonických (a dokonce stále žijících) autorech mluvit můžeme (např. H. Zimmer, J. Williams, E. Morricone). V českém prostředí je však debata o (nejen) naší filmové hudbě dosti ošemetná. Původní soundtracky téměř nevycházejí, koncertní provedení se realizují zřídka, povědomí o našich skladatelích je povětšinou vyčerpáno Karlem Svobodou. Je to částečně dáno i tím, že dějinami naší filmové hudby se zabývá minimum odborníků, popularizační texty se objevují spíše jen v regionálních periodicích, a to nanejvýš ve formě medailonků jednotlivých rodáků.

I z těchto důvodů je nutné bezvýhradně kvitovat výsledek unikátního projektu, jenž inicioval skladatel Petr Ostrouchov (narozen 1972). V rámci festivalu Struny podzimu proběhlo 9. října 2015 ve Fóru Karlín vůbec první koncertní provedení hudby z filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967), kterou složil Zdeněk Liška (1922–1983). Na sklonku minulého roku, tedy po třech letech, záznam z tohoto koncertu vydalo vydavatelství Animal Music, a to jak na CD, taktéž digitálně.

Liška tajemný, neobjevený

Dílo jen málokterého filmového skladatele vzbuzuje takový úžas jako to Liškovo. Svou rozsáhlostí, monumentalitou a složitostí možná vyvolává i strach. Co do kvantity se dají Liškovy kompozice počítat na stovky, filmové hudbě se totiž až na pár výjimek věnoval bezvýhradně (skládal pro celovečerní filmy, krátkometrážní, animované). Co zaráží, je její pestrost – Liška byl bytostný experimentátor, v zásadě se odmítl ve svých kompozicích opakovat, byl schopen složit hudbu pro jakýkoliv žánr, navíc lze bez nadsázky říci, že jako náš první autor neskládal hudbu pro film jako kulisu, ale jako integrální součást filmového sdělení a prožitku, které svou hudbou dokázal neobyčejně povznést.

Zlatým obdobím jeho díla jsou, jak jinak, především 60. léta. Spoluprací na filmech Jana Švankmajera, Věry Chytilové, Juraje Herze, již zmiňovaného Vláčila a dalších se výrazně podílel na ikonickém odkazu naší filmové nové vlny.

K plnému docenění Liškovy tvorby však máme ještě velmi daleko. Vrcholy jeho práce jako hudba ke Spalovači mrtvol, Hříšným lidem města pražského či Obchodu na korze jsou relativně dost známé, nicméně jde stále o „pouhý“ zlomek toho, co Liška složil. Poznání jeho díla je navíc ztíženo tím, že byl odpůrcem oddělování své hudby od filmů, k nimž komponoval (až tolik propojeně obojí vnímal), a jeho dědicové toto přání dodržují. 

 

„Blázniviny se rozsévají nazdařbůh“

Je tedy mimořádně obtížné Liškovu unikátní hudbu rozšiřovat mezi posluchače. Jde o dluh, jehož splácení probíhá jen po malinkatých krůčcích. V tomto ohledu dosud nejvíc práce vykonalo britské (sic!) hudební vydavatelství Finders Keepers specializující se na alternativní a nezávislou hudbu. Bohužel není jasné, jakým způsobem obešli autorovu vůli ohledně nevydávání jeho osamostatněné hudby, nicméně už se jim podařilo vydat tři Liškovy soundtracky – Spalovače mrtvol, Malou mořskou vílu a v únoru tohoto roku Ikarii XB 1.

Část zmiňovaného dluhu vůči Liškovi naštěstí splatil i někdo od nás, a to právě Ostrouchov. Oproti Finders Keepers (kde pravděpodobně pracují pouze s tzv. mezinárodními filmovými pásy, z nichž abstrahují samostatnou hudební stopu) měl Ostrouchov v plánu realizaci enormně náročného projektu: sestavení živého hudebního oratoria. Z Liškovy pozůstalosti mu byla zapůjčena rukopisná partitura o 316 stranách (vdova po skladateli Dana Lišková ji dle dostupných informací dosud zapůjčila jen párkrát, navíc vždy pouze pro badatelské účely v rámci diplomových prací), kterou po detailním prostudování zvukové stopy filmu Ostrouchov částečně upravil pro koncertní provedení (což zní relativně jednoduše, ale šlo o náročnou, „bláznivou“ práci, jejíž detailnější popis by nepochybně mohl zabrat tucty stran textu).

 

Schopnost žít mimo film

Výsledek je dechberoucí. V první řadě Ostrouchov v zásadě neodebral Liškově hudbě nic, co v ní autor zamýšlel – koncert i nahrávka v podstatě dodržují chronologický sled, jak je znám z původního filmu, zachována zůstala i původní, komplikovaná instrumentace. Ve druhé řadě se zdařilo zkompletovat tvar, jenž i bez filmového obrazu zvládne fungovat zcela samostatně, což přináší mimo jiné i tu výhodu, že při poslechu nahrávky se před posluchačem zcela a bez rizika snížené ostražitosti obnažuje bohatost Liškových kompozičních metod.

Hudební rejstřík Markety Lazarové tvoří několik dominant. Jednou z nich je práce s lidským hlasem – Liška do hudby začlenil sborové zpěvy i sóla, vícehlasy však někdy šeptají či pouze deklamují, jindy na sebe výrazově strhávají veškerou pozornost pomocí výkřiků; rozmanitost spektra lidského hlasu Liška využil v kontrastu s pro něj nedostatečnou škálou možností tehdejšího běžného sborového zpěvu. Práce se zpěvy je dost možná tím největším unikem celé nahrávky.

Samotná muzikální struktura téměř neodpovídá představě středověké hudby. Liška se částečně znalostmi o tehdejší hudební formě inspiroval, ale dosti volně. Vzniknuvší kompozice si tak de facto celé vymyslel sám a jednotlivé její fragmenty místy kromě zpěvu „ovládají“ například bicí nástroje, v některých živelných pasážích lze dokonce slyšet ve středověku neexistující klavír, kovově „zvonící“ hutnými, nízko posazenými akordy. V celé nahrávce vyplouvají na povrch leitmotivy, k nimž se už jindy nenavrací, naopak jiné téma lze rozpoznat na vícero místech, avšak vždy v jiné variaci. Koncepce Liškovy hudby tak v sobě nese jedinečnost vyplývající z pomíjení izolovaných a svébytných střípků, ale taktéž nutnost ve své bohatosti vždy umět vytyčit vědomí organické propojenosti celého celku, což byl při koncertním provedení tohoto díla možná ten nejtěžší úkol, neboť soudržnost hudební složky ve filmu podprahově determinuje obrazová složka filmu, která ale na koncertu nebo při poslechu CD chybí.

Jak už ale bylo naznačeno, k žádným negativním vlivům „hudby-mimo-svůj-film“ na nahrávce nedochází a celý počin stvrzuje, co nadšenci do Liškovy hudby už dávno tuší (nebo vědí) a nepochybně si to uvědomoval i Ostrouchov a všichni s ním spolupracující, když začali projekt připravovat – oproštěné Liškovy kompozice jsou schopny žít vlastním životem i mimo svoji obrazovou matérii. Pouze s tímto uvědoměním jednoho dne možná budeme moci docenit, co Liškův legendární odkaz zanechal nikoliv pouze na poli filmové hudby, ale též hudby obecně.

Zdeněk Liška: Marketa Lazarová

Nahráno živě ve Forum Karlín 9. října 2015 (Milan Cimfe)

Střih a mix: Milan Cimfe & Petr Ostrouchov (Sono Records, Nouzov)

Mastering: Pavel Karlík & Adam Karlík (Sono Records, Nouzov)

Score preparation: Petr Ostrouchov & Libor Mašek

2018 



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2019 / Kód a design LukasKrula.cz
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.