facebook | twitter | youtube | mixcloud

Život a dílo Syda Barretta


akurnik.cz / Život a dílo Syda Barretta



Život a dílo Syda Barretta před kapelou Pink Floyd
Syd Barrett (vlastním jménem Roger Keith Barrett) se narodil 6. ledna 1946 v britském Cambridgi jako čtvrté z pěti dětí doktora Arthura Maxe Barretta a jeho ženy Winifed. Už od malička měl Syd velmi vřelou a charismatickou osobnost, zároveň po svém otci zdědil hudební nadání. V 11 letech nastoupil do Cambrige High School a v uměleckých oborech se začal projevovat jako velice nadějný student. Ve 14 letech svého života byl mladý Barrett doslova posedlý malováním a hudbou. Jeho první akustická kytara měla za následek postupnou přeměnu starého dětského pokoje spíše na kavárnu, kde se Syd scházel se svými kamarády. Zde založil i svojí první kapelu s názvem „The Hollerin Blues“, ve které dále účinkoval jeho kamarád John Gordon a Clive Welham, který hrál na perkuse pomocí nožů a plechovek od sušenek. 17 letý Clive k Barrettům občas vodil i svého spolužáka, který přes svůj věk (14 let) hrál velmi dobře na kytaru a získal pověst lamače srdcí. Jmenoval se David Gilmour. S Davidem začali brzy zkoušet ve skautském klubu na Pern Road, kde dostal mladý Barrett přezdívku „Syd“ po vzoru místního jazzového bubeníka Sida Barretta. V této době zažíval Syd i svůj první vážný vztah s dívkou Libby, která měla podle jeho slov „nemoderní německý účes“, což ho pravděpodobně uchvátilo. Bouřlivý románek plný hádek a emocí trval tři roky. V roce 1964, kdy šel mladý Syd studovat do Londýna umělecké obory, se vídali mnohem méně a jejich vztah začal pomaličku uvadat. Před svým odchodem do Londýna byl již takřka kultovní postavou své generace. Dokázal zaujmout jak svým zevnějškem, tak i svým charismatickým, přátelským i vtipným chováním. Jeho cestu za úspěchem zkalila bohužel smrt jeho otce, která Syda velice zasáhla.

V šestnácti letech nasedl Syd na pubertální kolotoč mejdanů, cigaret, alkoholu a příležitostného sexu. Výtvarné umění u něj přesedávalo na vedlejší kolej a mladý Syd se začal naplno věnovat hudbě. Jeho první „skutečná“ kapela nesla název „Geoff And The Mottoes“. Zde se poprvé Barrett potkává s budoucím baskytaristou Pink Floyd Rogerem Watersem. Jako desítky dalších, tak i Geoff And The Mottoes hráli většinou pouze pro zábavu, a ne pro to, aby se stali slavnými. Bohužel tato éra nemělo dlouho trvání. Zpěvák „Geoff Mott“ byl zaneprázdněn prací a vystupováním s jinou kapelou, Roger Waters se chystal odejít do Londýna na studia. V Sydovi se v této době začal rozvíjet jeho nezmarný hledačský talent. Objevoval stále nové drahokamy na hudební scéně. Měl rád například trumpetistu Milese Davise, o kterém až na pár výjimek jeho vrstevníci sotva slyšeli. Jeho dalším velkým idolem byl americký zpěvák Bob Dylan (Barrett si dlouho myslel, že se jmenuje Bob Die Lon). Nesmíme opomenout ani Beatles nebo Rolling Stones, bez kterých by asi těžko našel Barrett ten správný směr. Skladba „Love me do“ od Beatles pro něj byla životně důležitá, jak sám řekl:“Nikdy jsem v životě neslyšel nic podobného.“ Mladý Syd se dokonce setkal s Mickem Jaggerem při koncertě Rolling Stones, na kterém si sám Jagger všimnul temného mladíka, jak jej ustavičně pozoruje z pozadí sálu.

Život se začal konečně vyvíjet dle Sydových očekávání. Nesnesitelnou střední školu měl za sebou a začal dvouleté studium na katedře umění na cambridgeské Technical College. Ani zde nebylo všechno dle jeho představ. Panovala zde sice daleko uvolněnější atmosféra než na střední škole, ale i zde platila některá pravidla a nařízení, jimiž si mladík Sydova založení musel připadat frustrován, protože měl pocit, že mu brání v rozletu. Některé obzvláště nudné přednášky mu připadaly jako pouhé mrhání časem. Když Cambridge přestávala Sydovi stačit, rozhodl se pro studium na Camberwell Art College v Peckhamu v Londýně.

Mladý Barret přijíždí do Londýna v létě roku 1964, ve stejném roce jako bývalý spolužák Bob Klose, který studoval v Londýně architekturu stejně jako Roger Waters a budoucí bubeník Pink Floyd Nick Mason. Barrett společně Watersem a Klosem začali bydlet v domě na Highgate, který patřil známému architektovi Miku Leonardovi. Rodící se skupina ve složení Klose, Barrett, Waters a Mason Leonarda neskutečně zaujala. I přes neskutečný hluk linoucí se ze suterénu domu, který dokázal otravovat sousedy a nejednou přivolat policejní hlídku, stále věřil v toto uskupení a stal se jejich „bedňákem“ a patronem. V této době kapela již nesla příznačný název „Leonards Lodgers“. Jejich sestava se po několika měsících rozšířila o klavíristu Ricka Wrighta, bohužel tím se ale nepovedlo vyřešit hlavní problém s absencí frontmana skupiny. Na začátku roku 1965 opustil skupinu Bob Klose, kvůli neshodám se směrem skupiny. Toto období 18 měsíců se všichni věnovali spíše studiu. Skupina byla pro všechny v té době spíše koníček. Toho času kapela nesla už nový název Pink Floyd Sound, podle bluesmanů Pinka Andersona a Floyda Councila.


Vznik a vývoj hudební skupiny Pink Floyd do roku 1967
Vznik Pink Floyd se datuje začátkem roku 1964, kdy ještě nesla výše zmíněný název Leondard Lodgers. Až roku od 1966 se skupina již s názvem Pink Floyd Sound rozběhla na plné otáčky. Všichni čtyři členové (Barrett, Waters, Wright a Mason) se naplno věnovali skupině. Když se členové Pink Floyd sešli po letních prázdninách roku 1966 v Londýně, čekalo na ně překvapení v podobě Petera Jennera, který se nabídnul na místo manažera skupiny. Peter Janner pozměnil název z Pink Floyd Sound pouze na Pink Floyd a domluvil první větší koncert na benefiční akci pro Svobodnou školu v Powis Place v kostele Všech svatých. Vystoupení bylo úspěšné a ukázalo se, že skupina je populárnější, než se čekalo. Reklama kapely spočívala hlavně v ústním podání a malých cyklostylových plakátech s minimalistickým designem a pouze s hlavními iniciály o chystaném vystoupení. Kapela se již té doby mohla pyšnit svým experimentálním a psychedelickým vystoupením. Každý koncert byl ve své podstatě originál. Se svým originálním zvukem a velice ojedinělými skladbami Syda Barreta nabírali Pink Floyd velice slibný směr.
Velký převrat nastal po jejich vystoupení v Roundhouse, který časopis Time označil jako „šok pro ušní bubínky a oční bulvy“. Jejich pověst se velice rychle rozšířila mezi širokou veřejnost a brzy se začaly objevovat tisíce diváků, včetně některých celebrit jako Paul McCartney, Peter Brook a další. Hudební událost s názvem „Freak Out“ měla velký vliv na vývoj skupiny. Na tomto happeningu, který se odehrál v Roundhousu na Silvestra, vystoupila skupina Cream s famózním kytaristou Ericem Claptonem a Jimi Hendrixem jako host. Pink Floyd byli „pouze“ v publiku, ale toto vystoupení na ně zanechalo obrovský dojem. Všichni členové Pink Floyd si uvědomili, že písně nemusí mít klasickou strukturu: škola, refrén, škola, sólo, refrén, konec. Uvědomili si, že to, co dělají, musí začít dělat pořádně, aby získali víru ve svoji hudbu. Utvrdilo je to v jejich plánu začít shánět více koncertů, koupit další vybavení a podepsat nahrávací smlouvu. 

První nahrávání bylo dohodnuto na leden roku 1967 ve studiu Sound Techniques v Old Church Street kousek od King Road. Všechny nahrávky byly pořízeny na čtyřstopém magnetofonu pouze pro mono reprodukci. Na jednu stopu se nahrávaly bicí a baskytara, na druhou stopu kytara a klávesy. Studio bylo na tehdejší dobu výborně vybaveno a dle slov bubeníka Nicka Masona jejich písně zde zněly skvěle. Po skončení nahrávání se skupině podařilo podepsat kontrakt s nahrávací společností EMI, která již platila za velkou nahrávací společnost díky Beatles.
Hit s názvem „See Emily Play“ dostal skupinu do první ligy hudebníků Británie. Do té doby se nikdy neobjevovali na televizní obrazovce. V této době již probíhalo nahrávání první desky Pink Floyd. Nahrávalo se střídavě ve studiích Abbey Road, což byl požadavek vydavatelské firmy EMI, tak i ve studiu Sound Techniques. See Emily Play se natáčela přibližně uprostřed práce na prvním albu Pink Floyd ve studiu Sound Techniques, deska byla dokončena v červenci roku 1967 a do prodeje šla začátkem srpna. Album neslo název „The Piper at the Gates of Dawn“.


Kulturní kontext Pink Floyd ve Velké Británii poloviny šedesátých let
Londýn roku 1966 byl otevřený dokořán. O vládě se říkalo, že je pokroková a v celé zemi vládnul optimismus. Londýn pro šedesátá léta znamenal to, co pro Paříž dvacátá. Tento opar optimismu a otevřenosti všemu novému dokázal využít nejeden umělec a hudebník. Třídní systém přestal ovlivňovat psychiku občana a mladá generace začala udávat nový tón konzervativnímu království. Lidé v té době zažívali rozkvět jak po stránce politické, tak i kulturní. Skupiny jako Rolling Sotnes, Beatles a The Who se pomalu, ale jistě stávali ikonami své doby a svého stylu. Beatles byli významní hlavně pro cit ke skladbě a pro své melodie, oproti tomu Rolling Stones a The Who hlavně pro svoji agresi a údernost.

Pink Floyd to neměli vůbec lehké, co se týče hudební konkurence. Syd Barret ale přemýšlel jinak, než všichni ostatní v té době. Nick Mason jednou řekl: „Sydův mozek se od našich diametrálně liší, měli jsme si toho všimnout dříve“. První singl skupiny See Emily Play vyvolal u lidí veliký zájem, ale i zamyšlení a údiv. Pink Floyd dokázali naprosto předběhnout svoji dobu.

První studiové album Pink Floyd
První studiové album Pink Floyd vyšlo začátkem srpna roku 1967. Název desky The Piper at the Gates of Dawn (Pištec u bran svítání) vycházel ze sedmé kapitoly jedné Barrettovy oblíbené knížky pro děti, The Wind in the Willows. Deska si výhradně zakládá na Sydovi mystické pověsti a zároveň také poskytla spoustu podkladů pro další studiové desky Pink Floyd po odchodu Syda se skupiny. LP obsahuje 11 skladeb, z toho pouze jedna skladba „Up The Stetoscope and Walk“ není skladatelský počin Barretta. Na této skladbě, kterou komponoval Roger Waters, je velice dobře znát její odlišnost od zbytku písní na albu. The Piper at the Gates of Dawn bylo opravdu vyloženě Sydovým dítětem, Barrett podával po celou dobu práce natáčení alba stoprocentní výkony. Byl na sebe velmi náročný a neskončil, dokud nebyl přesvědčen, že jsou jeho výkony umělecky na výši. I Sydova hra na kytaru je zde velice novátorská a působivá – nepředvídatelná melodická sóla náhle vystřídá tvrdá disonance a jemné brnkání se mění až v jazzovou improvizaci, přičemž tónina a takt se v žádném případě neztrácejí. Ovšem zlatou perlou celého LP, to jsou písně. Málokoho by napadlo v té době zarámovat své záhadné a magické cesty do kontextu proseb dítěte k matce, aby mu přečetla pohádku na spaní, jak to udělal Barrett v „Matilda Mother“. Současně je The Piper at the Gates of Dawn velice osvěžující a zbavený všech rockových klišé o sexu a lásce. Jedním z nejzajímavějších počinů desky je skladba „Interstellar Overdrive“ s desetiminutovou stopáží. Jedná se o instrumentální skladbu s jedním základním motivem na začátku skladby, který se objevuje záhy až na konci písně. Zbytek této písně je pouze improvizace, která na živých vystoupeních mívá i dvacetiminutovou stopáž. Tímto LP se Pink Floyd nesmazatelně zapsali do rockové historie. The Piper at the Gates of Dawn bývá dodnes považováno za jedno z nedůležitějších a nejlepších alb všech dob.


Odchod z Pink Floyd
S narůstající slávou a popularitou, která vznikla po obrovském úspěchu vydání prvního alba, dostala skupina nabídku na krátké turné po Spojených Státech. Do Ameriky Pink Floyd odletěli 24. října, ale už po týdnu plném katastrof byli zpátky. Barrett už od svého mládí pravidelně kouřil marihuanu, pil alkohol a kouřil cigarety. Nebál se i experimentů s tvrdými drogami jako LSD a heroin. Říká se, že mladý Barret už ve věku dvaceti let užíval heroin nitrožilně. Bohužel, LSD se pro něho čím dál tím více stávalo denním chlebem. 

Během svého amerického turné Syd jen dál fetoval s takovou intenzitou, až to nahánělo hrůzu. Problémy se tím vším jen umocňovali. Barrett byl čím dál tím víc nesnášenlivý a nevyzpytatelný. Když toho bylo na něj moc, s nikým se nebavil a odešel pryč. Jindy zas nechal svojí legendární kytaru Fender Telecaster na předchozí štaci, takže bylo nutné podstoupit náročnou cestu zpět za záchranou nástroje. Kapely se snažila se Sydovými problémy vyrovnat, ale trpělivost všem docházela. V letadle cestou zpátky z nevydařeného tour po Spojených Státech si Waters a Mason uvědomili, že se musí něco změnit. Další zklamání nastalo během krátkého turné po Holandsku, protože Syd už při koncertech nebyl v podstatě k ničemu. Stávalo se, že celý koncert hrál pouze jeden akord a tupě zíral na obecenstvo. Jindy zase ztuhl s rukou okolo svého Telecastera a seděl se zkříženýma nohama na podiu, jako by se ho netýkalo okolní dění.

Situace dospěla do bodu, kdy mu zbytek skupiny byl nucen říct, že by měl odejít. Kapela Syda uznávala jako skladatele, ale při koncertech již byl naprosto k ničemu. Jako náhradu vzali Sydova spolužáka ze střední školy Davida Gilmoura. Učili Davida s představou, že skupina bude mít pět členů. Pink Floyd skutečně odehráli v pěti lidech několik koncertů, než došli k závěru, že nemá smysl aby Syd pokračoval a věci jen kazil. 6. dubna roku 1968 Syd Barret definitivně opouští Pink Floyd. Na tvorbě skupiny se nepodílel od začátku ledna 1968. Odešel zhruba ve čtvrtině natáčení druhé desky „Saucerful of Secrets“ 


Resumé
Syd Barret se během svého krátkého tvůrčího období stal legendou a jedním z nejdůležitějších hudebníků své doby. Nikdo z dobových muzikantů neměl tak výrazný vliv na hudební scénu jako Barrett. Kdybychom použili klišé, řekli bychom, že předběhl svoji dobu o celé roky. Byl skvělý skladatel a novátor, který prováděl amputaci své vlastní geniality. Ironií dnes ovšem zůstává to, že Barret je znám především pro své drogové projevy absolutního šílenství, a ne jako výborný muzikant a skladatel.

V roce 1988 řekl Nick Mason časopisu Musician: „Jedním z důvodů, proč Barrettova legenda přežila tak dlouho, je syndron Jamese Deana, kdy se lidem nepodaří naplnit, k čemu se zdáli být předurčeni.“ Rick Wright v roce 1988 řekl pro časopis Musician: „Kdyby se nebyl úplně nervově zhroutil, mohl být jedním z největších současných skladatelů. Myslím, že co se stalo Sydovi, je jeden z nejsmutnějších příběhů, které rock n roll zná. Byl skvělý – a moc fajn kluk“  



Komentáře



Vendows van DeLeen

2014-09-29 19:29:49

Odkazu Syda Barretta věnovali PF vynikající skladbu na albu Dark Side of the Moon http://www.youtube.com/watch?v=klKCeFDnDiI


SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.