facebook | twitter | youtube | mixcloud

Egon Hostovský - Listy z vyhnanství (1941)

06.03.2014 / Literatura / Martin Dvořák

akurnik.cz / Egon Hostovský - Listy z vyhnanství (1941)



„Ať jí řeknou, že na ten okamžik často myslím a že je mi líto, jak jsme tenkrát na sebe byli zlí, že je mi toho nesmírně líto – a ať mi odpustí.“

Je až podivné, jak velké klenoty české literatury jsou jaksi v pozadí, mimo širokou znalost lidí. Ne že by byly zapomenuty, to nikoliv. Jen zkrátka jako by jich nebylo, jako by čekaly, až je kdosi objeví a uvidí, přečte si je a odnese si z nich mnoho. I tak bych popsal Hostovského Listy z vyhnanství. Hostovský nikdy nebyl příliš populárním autorem, snad je to dáno příliš velkou hloubkou jeho próz, které jsou hluboké tím, jak krásně jsou niterné. Psát začal v období První republiky, která je plná daleko známějších autorů a která tak příliš často poněkud zastiňuje i jiné texty, které jsou přesto úchvatné (texty Demlovy, Weinerovy, Klímovy a jiných). Během války Hostovský emigroval a hned po událostech roku 1948 musel do exilu znovu, tentokrát už aby se nevrátil nikdy. Nejspíš i proto je dnes spisovatelovo jméno spíše jménem kdesi vzadu, mnohý z nás ho třeba slyšel, ale opravdu si ho někam zařadit už dovede málokdo.

***

Listy z vyhnanství jsou koncipovány jako dopisy nepojmenovaného pisatele (vyjma toho posledního, jenž je však spíše deníkovým záznamem, než listem), dopisy bez podpisu, bez jasně pojmenovaného adresáta. Tato anonymita je pochopitelně zástěrkou. O Hostovského autobiografických vniků do celé knihy není pochyb. Není ovšem ani pochyb o autorově záměru vypouštět jména schválně, neboť popisuje jakousi univerzalitu samoty v cizích zemích a stesku po domově, přátelích, blízkých. Těch listů je osm a úvodní úryvek tohoto článku je z toho sedmého, nazvaného Kdyby měla a hlad a bylo jí zima… Tam pisatel vzpomíná na svou malou dceru, kterou nedobrovolně opustil a která mu ze všech lidí, které doma zanechal, chybí nejvíce.

V jiném z listů, v Zapomenuté pěšince, zase autor vzpomíná na cestičku, kterou jako malý chlapec se svým kamarádem vyšlapal a spojil tak pěšinky polní a lesní. „Ta pěšinka měla svůj román. Chodili po ní děti a dělníci, ujali se jí milenci, žila dlouho, mnoho let, vodila mě po ní matka, vodil jsem po ní dívku, která se stala mou ženou, vodil jsem po ní naši dcerku, jedva se naučila chodit. Ta pěšinka měla svůj román, sebevraha na ní našli, lavičku na ní postavili (těch nápisů, vrytých v jejím dřevě!), slyšela výskot dětí, pláč oklamaných milenek, byla zaplavena, byla zaváta, leč vždy znovu ožila.“ K čemu jinému se upínat ve vyhnanství, nežli právě k domovu, k dětství. Není to ale literatura nadnesenosti. Je silný stesk, který je uzavřen pouze v autorovi samotném. Taková vnitřní výpověď je o to znatelnější, že je stylizována do fiktivního dopisu, do soukromého zpovídání se sebe samého.

Celá kniha je zkomponována jako teskné vzpomínání a neustálá připomínka tragédie celosvětového měřítka, druhé světové války. Hostovského poetika je vždy plná odcizení a pocitového nenáležení nikam. Ať už za života v Československu nebo kdekoliv jinde byl spisovatel vždy v jakési tísni člověka bez domova a vnitřního klidu. Stěžejním motivem pro veškerou autorovu tvorbu je neporozumění. Neporozumění sobě i jiným, všemu co se kolem člověka děje a veškerému prostoru kolem něj. Je to dosti znát i v listu pojmenovaného Není tak zle. Malý chlapec Leon se ptá pisatele na jeho domov, na válku, ale vše probíhá jako klasické povídání s malým dítětem. Pisatel vypráví o Československu jako o ostrově v moři. Moře jako Evropa a Němci jako piráti. Metafora jasná, ale stále pro dítě těžko pochopitelná. Všudypřítomná otázka PROČ? A na ni se těžko odpovídá. Neporozumění.

Celá kniha má závěr už nejen psychologicky znepokojivý, ale dokonce i téměř dokumentární. V posledním listu, který je už formulován jako jakýsi deníkový záznam, Hostovský graduje celý text do podoby svědectví. K subjektivnímu rázu popisu svého nuceného exilu přidává aspekty stručně popisné o útěku z kontinentu přes Francii a Lisabon, kdy vyhnanec se stal dokonce uprchlíkem před postupujícími německými vojsky. Panika, zoufalství, útěk, který se chvíli daří a chvíli to vypadá, že člověka zlo zcela dostihne. Některé výjevy v Zápiscích Bedřicha Davida o velké nevěře jako bychom znali z mnoha válečných filmů. Poslední část Listů je náhle drsná svou objektivní složkou a ta graduje knihu do končin vyhnanské vykořeněnosti už nadobro. Od autorova nitra k vnějším katastrofickým motivům. Snad i proto jsou Listy z vyhnanství tak dechberoucí, nejen že jsou zpovědí, jsou i výpovědí.

***

Všech osm kapitol tvoří celek, který může překvapit. Hostovského styl psaní je autentický i věcný, ale také čistě okouzlující a svůdný. Každé slovo, každá věta, vše se vlévá do vaší mysli a tam žije vlastním životem. Ale ani na chvíli si neřeknete, že to vlastně není dobře. Je jednoduché Hostovského Listy z vyhnanství číst. Co je už jednoduché méně je způsob, jakým na vás působí. Je to věrnost k tomu psaní, ale především i věrnost k samotnému autorovi. Nemůžete si sami sebe nepředstavit v jeho těle a pozici, opravdu cítíte ten pocit nesounáležitosti s cizím světem, který je tak chladný a nepřijímá vás a hlavně především pocit nesounáležitosti s vlastním domovem, který je předaleko a se kterým se ztotožňujete. Velmi dobře to vystihuje Vladimír Papoušek (patrně největší expert a znalec Hostovského díla) ve své monografii Žalmy z Petfieldu: „Kde je esence domova, o němž Hostovský tak pateticky promlouvá v Listech z vyhnanství, v díle, které založilo jeho slávu v anglosaském světě, ale v českém exilu se v době svého vniku setkalo s nepochopením, vnímáno exulanty jako cosi cizího, cosi neodpovídajícího reprezentacím češství, s nímž se komunita chtěla identifikovat?“ Člověk, který cítí, že někam patří, ale neví kam. Snad patří pouze k tomu nepěkně znějícímu slovu –vyhnanství- ze kterého píše své Listy. Pro čtenáře těchto listů se otevírají vjemy jimi dosud nepoznané, tam tkví ohromná síla této Hostovského knihy.

„Víte proč před smrtí volají lidé matku? Chtějí, aby je tak jako kdysi v šerověku jejich života znovu vedla pěšinkou ztraceného ráje. Chápete už, koho a co ve vyhnanství hledáme?

Ale pak, až provždy nalezneme, sejdeme se s dávno zapomenutými podobami bližních, živých i zemřelých, zase bude pozdní letní odpoledne s velkým poklidem v prostoru, pasáčci koz a jejich kamarádi budou vymýšlet úžasná dobrodružství, jejich sestřenice budou snít o prvních plesech, strýcové s obrovskýma rukama budou hotovit kuše, žáby z rákosí budou vykřikovat k nebesům žalmy a legendy kraje, a tisíce pěšinek se vynoří na půdě zasutých domovů.“

Hostovský, E. (1967). Cizinci hledají byt (Listy z vyhnanství, Sedmkrát v hlavní úloze, Cizinec hledá byt) (1. vyd.). (M. Liehmová, Editor) Praha: Odeon.

Papoušek, V. (2012). Žalmy z Petfieldu: Egon Hostovský, příběh spisovatele 20. století (1. vyd.). (I. Danielová, Editor) Praha: Akropolis.



Komentáře



Lukáš

2014-09-29 20:00:11

Skvělý... skvělý, díky.


SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.