Erik Tabery – Opuštěná společnost (2017)

akurnik.cz / Erik Tabery – Opuštěná společnost (2017)
11.12.2017 / Literatura / Ondřej Selner



„Vyjde-li tato kniha ve vydání novém, to nezávisí ani od autora, ani od státu, ani od Církve, nýbrž jediné od českého a německého národa a od jejich smyslu pro pravdu a spravedlnost,“ zoufá si Jakub Deml k situaci ohledně zabavení jeho Zapomenutého světla úřady ve 30. letech 20. století. Tato citace se na rozdíl od plejády ostatních (Ferdinand Peroutka, Jan Zábrana, Pavel Tigrid, Václav Havel, Václav Černý, Josef Čapek a velké množství dalších i zahraničních autorů) v knize, kterou hodlám v následujících řádkách recenzovat, totiž Opuštěnou společnost Erika Taberyho, neobjevuje. Recenzi jsem jí však neuvedl náhodou.

Vybral jsem ji ze dvou důvodů – jednak mi právě tento úryvek a jeho myšlenka při čtení Taberyho esejistického počinu dost často tanula na mysli, jednak se domnívám, že smysl pro pravdu a spravedlnost a (především jejich hledání) je vlastně tématem knihy jako takové. Zároveň však tím, čím byla československá a později česká společnost vedena jen v minimální části svých dějin. A to paradoxně, protože právě na těchto dvou idejích nově vznikající národ na počátku 20. století stavěl Tomáš Garrigue Masaryk.

Kniha nese podtitul „České cesta od Masaryka po Babiše“. Přestože to evokuje lineární chronologické členění, text je koncipován odlišně. Základní strukturu samozřejmě tvoří časová osa, v rámci ní se ale časem cestuje tam i zpět. Velmi podstatnou a neocenitelnou součástí jsou také odbočky a vysvětlování souvislostí propojujících ne jen československý a český historický prostor, ale také ten evropský (nechybí tak kapitoly o Evropské unii a jejím smyslu a důležitosti, tristní pozice České republiky v ní, analýza postupně se vyvíjejících česko-německých vztahů či vztah k Rusku). Mimo to se Tabery zabývá ještě obecnějšími tématy jako je populismus, vliv sociálních sítí, ale také pravda, konspirační teorie či nevládní organizace.

V obsahu působí přehled témat docela nekonsenzuálně a roztříštěně (právě jako seznam postupně se nabalujících myšlenek, které mohly autorovi vytanout na mysli při psaní). Když se ale čtenář do textu ponoří, zjistí, že předcházející tvrzení nemůže být více vzdálené pravdě. Právě tyto odbočky jsou totiž v zásadě tím nejpodstatnějším partem Opuštěné společnosti, který nepředstavuje doplňkový aparát, který dovysvětluje, alebrž cestu, jak vývoji československých dějin rozumět komplexně a ve všech souvislostech. A vlastně – jak rozumět. Příkladem budiž dvě skutečnosti reflektující diametrálně odlišné rozumění společnosti v časech minulých a dnes.

Tou první je, že Ferdinand Peroutka si rozjezd elitního novinářského periodika vysloužil kritikou Masaryka, který se po čtení kritických textů mladého autora rozhodl ho podpořit finančně a umožnil mu rozjezd vlastních novin (X dnes prezident i premiér napadají média na všech frontách). Druhá skutečnost s předcházejícím souvisí. Kdekdo se dodnes pozastavuje nad komunistickým pučem roku 1948. Šlo však o postupně se realizující proces infiltrace komunistů, kterýžto měl podporu ve společnosti. Zásadní roli tu sehrál Edvard Beneš a jeho ne-orientace na západ, ale i fakt, že Peroutkova nacisty dlouho utišovaná novinářská činnost a její kritické hlasy nemohly být vyslyšeny, protože šlo o exkluzivní periodikum s malým dosahem na masové obyvatelstvo. Souvislostí tu bylo ještě mnohem více. Pointou však je, že československé obyvatelstvo velmi snadno podlehlo vizím ráje východního světa, neboť nemělo rozhled, a v roce 1946 dalo velký podíl hlasů právě komunistické straně. Obsazování důležitých pozic komunisty mohlo začít.

Oba příklady představují historické skutečnosti, které budou někomu méně a někomu naopak více známé. Důležité ovšem je, že se jich v knize objevuje nesčetně. Osobně je považuji za nesmírně cenné a v podstatě to nejdůležitější, protože právě skrze ně lze lépe porozumět i moderním dějinám – ať už kritickým hlasům vůči Václavu Havlovi, velké koalici v polovině devadesátých let, kupónové privatizaci, pozici současného prezidenta nebo popularitě a obchodnímu umu a náskoku Andreje Babiše po revolučním roce 1989. Podobně Tabery osvětluje i zahraniční politiku a vývoj. A to ať už se jedná o velkou ekonomickou sílu Německa (které bylo jen tak mimochodem v druhé polovině 20. století uměle oslabováno stran vlastních politických elit), Evropskou unii či Rusko. Všechno do sebe zapadá a představuje konzistentní interpretační celek, který dává smysl.

Podstatnou součástí Taberyho přístupu je všudypřítomný kriticismus. Historické události tu nejsou předkládány jakožto fakta, ba naopak, jsou předmětem interpretací, kritického náhledu a usouvztažňování. Nejcennější je samozřejmě kritika vznesená vůči českému národu a vůči domácím poměrům, která čtenáře podněcuje k reflexi svého vlastního češství, promýšlení vlastní pozice ve společnosti a zodpovědnosti vůči ní: „Od budoucnosti nás dělí jediný krok. Váš, můj, náš krok“.

Obraz současné a velmi blízké české společnosti, který Tabery konstruuje, je veskrze negativní. A tím se vracím k Demlově citátu z úvodu. Zatímco stavební kameny Československa byly položeny na idejích humanistických (svoboda, pravda, dobré lidské činy), většinovou část svých dějin prožilo v nesvobodě a nepravdě produkující jen málo dobrých lidských činů. Nepídilo se tak, jak Deml hájil svou knihu, po pravdě a ani spravedlnosti. Byla to společnost nekriticky smýšlející, nehledající pravdu, společnost nechaná na pospas vnějším silám. Bohužel se zdá, že Demlova slova a velké většiny citovaných v knize, se opět stávají aktuální. Kritičnost rozhodně není Čechům vlastní.

Taberyho interpretace dějin je cenná pro svůj celistvý a konzistentní rámec, v němž nic zbytečně nepřebývá a vše je podloženo souvislostmi a kontextem. Domnívám se, že díky své ecovské srozumitelnosti (podle Umberta Eca má být i věda a složitá problematika komunikována přístupnou formou vyprávění) na jedné straně a na té druhé zároveň hloubce, kritickému myšlení, až sociologickým analýzám obecných otázek médií, populismu, sociálních sítí (s pomocí Zygmunta Baumana) či konspiračních teorií a všeobecnému rozhledu může být snadno použitelným materiálem napříč generacemi.

Cenná je také proto, že nutí k sebereflexi (příkladem za všechny budiž upomínka provokativního Mnichovského komplexu Jana Tesaře), propojuje minulost s přítomností a poukazuje na to, že si definovanost češství minulostí často dostatečně neuvědomujeme. A to platí, i když jsme určitou historickou epochu neprožili a nemáme ji v paměti. Zkrátka třeba proto, že jsme v dobách předválečných, válečných, socialistických, normalizačních nebo i v 90. letech, prostě neexistovali. I proto je důležité vědět, jakou minulost máme za sebou a jaké konsekvence z toho pro nás plynou do současnosti a potažmo budoucnosti. Opuštěná společnost je dle mě výborným průvodcem a cestou k reflexi toho, jak nebýt opuštěnou společností.   

                                                                                                

Erik Tabery: Opuštěná společnost. Praha: Paseka. 2017. 284 stran.
Citováno: DEML, Jakub. Zapomenuté světlo. Brno: JOTA & ARCA JIMFA. 1991.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2018 / Kód a design LukasKrula.cz
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.