facebook | twitter | youtube | mixcloud

Filip Topol - Mně 13 (1999)

05.04.2017 / Literatura / Martin Dvořák

akurnik.cz / Filip Topol - Mně 13 (1999)



"Menuju se Patrick, ale kamrádi mi říkají Pat, takže jsem Pat. Sem nejmaldší z českejch viluzionistů (taky si na tom zakládám) a chci jen říct, že tady to bude psaný podle úplný pravdy, co jsem prožil. Proto se vy, o kterejch tam třeba bude nějaká reálná pravda o vašich špatnejch stránkách atd., nezlobte. Je to všecko pravda, sme jenom živočichové, který si říkaj lidi, tak co. A pak přeciž:
"Pravda Vítězí."
(Eště chci, anebo už radši ne...)"

Filip Topol je umělcem, jehož "popularita" i tvůrčí činnost jsou nejvíce spjaty s kapelou Psí vojáci. Ta byla aktivní od roku 1979, Topolovo první veřejné vystoupení se však datuje o rok dřív, kdy v květnu 1978 se svým bratrem Jáchymem vystoupili jako předkapela Pašijovým hrám skupiny Plastic People of the Universe na Hrádečku u Václava Havla. V tomto období Topol zhudebňoval Jáchymovy texty, k vlastní básnické a písňové tvorbě se dostal až později. Nicméně z literárního hlediska je právě rok 1979 důležitý, tehdy totiž Topol ve třinácti letech začal psát svoji první prozaickou práci, již nazval lapidárně Mně 13
 
Nemalá část textů Psích vojáků je dnes mezi hudebními nadšenci známá. Nejen texty samotné, ale i hudba je doprovázející představují jeden ze základních pilířů české předrevoluční i porevoluční kultury. Filip Topol byl však podstatně všestrannějším umělcem, než jak se díky primárně vnímaným Psím vojákům může zdát. Jeho prozaické dílo se v širším povědomí lehce ztrácí. Soubor Tři novely, jenž je stále ještě dostupný a dokonce se dá pořídit v elektronické verzi, obsahuje především dva vysoce zásadní texty Topolovy prozaické tvorby. V tomto článku bych se chtěl zaměřit především na Mně 13
 
 
Pojem "underground" není tak neproblematický, jak by se na první pohled zdálo. Pod tímto termínem se dá diskutovat o historické etapě českých dějin mezi lety 1968 a 1989, také je to výraz pro hudební žánr neoficiálních hudebních kapel tohoto období, dokonce jsou tací, kteří undergroundem rozumí životní styl mající společné prvky s punkem či beatnictvím. I v literatuře se mluví o undegroundu, a totiž v tom smyslu, který je spojen i s hudbou, ale především právě s obdobím vymezeným normalizací. V tomto ohledu se dá produktivně uvažovat i o Mně 13
 
Tuto novelu psal Topol nepřekvapivě ve svých třinácti letech, dle svých slov ji krátce po čtrnáctých narozeninách dokončil a pak v devíti kopiích rozdával svým přátelům. S podtitulem "Život v Praze" v tomto textu Topol podává svědectví o jedné éře a konkrétních zážitcích vlastních a svých přátel. V zuřivém víru zdánlivě nelineárního a nesousledného vyprávění autor podává autentické prožitky z období jara 1979. Novela je jazykem i obsahem opravdu punkově (či undergroundově?) laděná. Sled mejdanů a nevázaných pijatik, setkávání mimo školu, úctyhodná návštěvnost hudebních koncertů. Vše spojeno nevázaným životním stylem, chtělo by se říci vrcholně svobodným.

Má to kouzlo, které zná každý, kdo v dospívání neseděl doma, ale žil tak naplno, jak jen mohl. Nic si z ničeho nedělat, přemýšlet pouze o tom, kde sehnat pivo a víno a kam vyrazit, aby se životně "viluzovalo". Ovšem i příměs tragiky je ve Mně 13 obsažena, Topol se nevyhýbá popisování strachu z všudypřítomných nástrah reprsivních složek, ty ale v textu nepůsobí tak strašlivě, jako působí mladická posmutnění z nenaplněných lásek.


"- Vona se totiž Marta dost změnila. Dvakrát mě taky odmítla, tak sem se na ni taky vyprd. Byla to ale idiotina, když sem si kvůli ní chtěl sáhnout na život. Ta za to vůbec nestojí. Marcelu miluju, ale bojim se, že to taky blbě skončí. To bych už nevydržel. To by byla pátá, co by mne odmítla. Všechno je teď skvělý, báječný. Áááááá..."


Strohý a výbušně nasekaný vyjadřovací styl třináctiletého Topola má v sobě hravost, úsečnost a dokonce i zvukomalebnost. Rytmem jeho vyjadřování připomíná zběsilý jazz či jamovací session, žádná dlouhá souvětí, přízvuky natěsnané co nejvíce u sebe, žádné odbočky - zkrátka rychlost a nespoutanost, přesně jako rytmus popisovaných událostí. Jednotlivé věty připomínají takty, jeden se odehraje a "jede se dál".

"Vlasatý kluk s šílenejma vočima ke mně příde:
"Ahoj, nemáš cígo?"
"Na," a podávám mu spartu.
"Díky, vezmu si eště jednu na cestu," a vypad.
Pak se mě nekdo zeptal, jestli ho znám.
"Ne," a jelo se dál.
Atd."
 
A co vlastně Mně 13 říká? Jako literární aretefakt člověka na prahu dospívání v normalizačním období brilantním způsobem ukazuje, že spontánnost nejde zničit. Život v tomto věku je nezatížený časem, hovorový a formálně velmi volný jazyk koresponduje s prožívanými událostmi tak, jakoby dokazoval, že ochutnávání plodů života nejde potírat, i když si to mocenská struktura, kterou tak jako stejně vnímáte, přeje, ale nedokáže to. Třebas zájem o neoficiální kulturu Topolova alter ega a jeho přátel potvrzuje to, co jsem kdysi četl v knize rozhovorů s Johnem Bokem, "nic vám nemůžou, jenom vás zabít".

I když je Mně 13 fascinující čtení, v kontextu Topolovy prozaické tvorby se stejně později dostavuje efekt, který není tolik neočekávatelný a jenž vlastně potkává drtivou většinu umělců, kteří mají co sdělit. V dospělosti se dostaví víceméně opak toho, co člověk prožívá v mládí: vnitřní traumata z dějinné mašinérie, limitované možnosti rozumět sám sobě, nejistota a pochyby o smyslu života, problémy existence. Nicméně právě i díky tomu je celé Topolovo dílo všestranné a při setkávání s ním se v čtenáři (posluchači) rozdmýchává pohyb myšlení nad reálně nevyřešenými otázkami, jež v sobě nese každý z nás a které právě v přímě zkušenosti s uměním dokazují neoddělitelnost těchto aspektů od běžného života.

Mně 13 je tak dokladem možnosti žití v tvrdé době, která ale fakticky člověka nedokáže rozbourat, pokud si ten zachová nadhled a nade vše si váží volnosti. Zároveň je to první bod na linii Topolovy literární tvorby, bod, jenž se vymyká, ale tím spíš usnadňuje pochopit oscilující hloubku pozdějších autorových textů, z nichž tím nejhymničtějším a nejnálehavějším jsou kupříkladu právě "Žiletky".


"My sme kecali a pili, bylo to fajn a sranda. Koupal sem se ve vaně, studená voda mě svírala (teplá netekla), plavala tam utopená můra a kousky chleba s vajglama. Pobíhali sme skoro nahý po koupelně a stříkali po sobě. Kolem druhý vodešel Leguán. Kolem půl pátý sem si konečně našel pelech, postel, a jen s polštářem sem usnul. Zdálo se mi vo parašutistech a ráno kolem devátý sem se probudil na lampičce. Po desátý hodině sme vypadli. Šli sme se vykoupat na Libočák. Wajat tam přijel na kole, který pak píchnul. Bylo to opět krásný, ale ničí nás to?"


Tvorba Filipa Topola je dnes už bohužel uzavřená. Ta prozaická si bezpochyby zaslouží větší pozornost, které se jí snad už brzy dostane. Na nás je, abychom se s ní dál a dál setkávali, potýkali se s ní a zamýšleli se nad ní. Mně 13 považuji pro zájemce o Topolovo prozaické dílo za klíčový text pro lepší vhled nejen do Topola samotného, ale i do tvorby Psích vojáků a koneckonců i do undergroundu, který byl v tehdejší době ve svém zrodu a který byl tehdy v první řadě prožívaný, a ne pouze zaprášeným "čímsi", kterému se dnes těžko rozumí.


"Teď už je mi líp. Bolí mě sice dost v krku, ale hurá do toho."
 


Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.