facebook | twitter | youtube | mixcloud

Jan Balabán – Kudy šel anděl (2003)

06.11.2015 / Literatura / Martin Dvořák

akurnik.cz / Jan Balabán – Kudy šel anděl (2003)



 

"Bývám označován za autora, který píše o ztroskotancích, a přitom píšu o tom, co se děje většině lidí, například o rozvodu - padesát procent lidí v tomto státě je rozvedených. A když píšu o člověku týraném závislostí na alkoholu, píšu prý o zoufalé existenci, přitom každý člověk nějakou závislost má a nějakým způsobem s ní bojuje." 

Cítila, jak se v ní to černé a horké vzdouvá. Ten křik! Už se to nedá pozorovat, není kam ustoupit stranou. Ohýbá se před tím do předklonu, je to jako osten procházející jejím břichem, jejím životem. Tohle jsem nechtěla, říká si a usedá na židli v jakési kavárně na nábřeží. Tohle jsem nechtěla, ale ono to pokračuje dál. Nutkavě se jí vybavuje, kolikrát jen použila tuhle větu, kolikrát ustupovala před tím bezhlesým křikem v sobě. Na kolik laviček takto usedla, do kolika studených postelí zalezla, kolik prášků si vzala, než ji unesly do bezpečí, kolikrát slyšela pořád ta stejná slova? 

Jan Balabán je zpravidla brán jako mistr povídkového vyprávění, povídkové formy. Ovšem i jeho romány jsou široce (oproti jeho povídkovým souborům však relativně méně) uznávané. Nicméně třebas román Kudy šel anděl můžeme posuzovat z povídkového hlediska zcela nezávazně a „produktivně“ zároveň. Próza Kudy šel anděl je formálně sestavena ze čtyřiceti šesti kapitol (původně, před jejím přepracováním v roce 2005 jich bylo  ještě o jednu více). Každá tato kapitola je mikropříběhem, dílčím marginálním fragmentem nahlíženým jednou z mnoha postav, které se v celém textu objevují, a ve výsledku jsou mistrně provázány, aby podaly sourodé svědectví, svědectví o tom, kudy ten „anděl“ snad opravdu prošel (ta místa se však hledají jen velmi obtížně a je jich zoufale málo). 

Pojivy všech kapitol-mikropovídek jsou čas, prostředí a ústřední postava textu. Oním časem je období pár desítek let, od hluboké normalizace po devadesátá léta 20. století, se vším, co se vám při zmínce o těchto dobách v mysli „klasicky“ vybaví – úvahy o emigraci, povinná vojenská služba, „šeď“ doby komunistického útlaku a jiné konotace, i ty s léty devadesátými, které jsou exponovány zejména odosobněným „světem počítačů“, které lidi k sobě přibližují, ale zároveň oddalují (i vzdálenost fakticky geografická je v románu motivem reprezentujícím vzdálenost mezi lidmi, když se dávní partneři Martin a Eva sejdou po mnoha letech v Londýně, kde jsou si cizí, vztahově, myšlenkově, vzpomínkově). Prostředí románu je typicky Balabánovské, severomoravská metropole Ostrava, téměř výlučně brána jako cosi špinavého, téměř nelidského, ohavně znásilněného v zájmu tvrdé práce a profitu z bohatství skrytého hluboko v půdě, bohatství, kterého se však žádný z dělníků nikdy nedočká. Ve všech Balabánových textech je Ostrava brána jako místo nemilé k štěstí, vzpírající se mu. Bohužel i jiná místa na světě jsou vyobrazována jako nehostinná, Praha i západní svět. A hlavní postava, Martin Vrána, z jehož náhledu je román primárně nahlížen, je typickým hrdinou, jenž není schopný ve svém životě najít rovnováhu, stálé místo v nějakém ohraničeném prostoru, jenž by si vyhranil sám svými tužbami a cíli. 

Charakteristika Balabánových textů jakožto existenciálních próz je celkem namístě. Román Kudy šel anděl je dokonce existenciální na vícero způsobů, dokáže proplétat osudy postav, z nichž je každý determinován jinými činiteli, například milostnými potíži, náboženským přesvědčením, snahou prosadit se, vyrovnat se s útrapami blokujícími pocit radosti a štěstí. Neútěšnost textu je silně zakořeněná především dvojjediností místa a času, které ze své popisované podstaty ani východisko ze silného pocitu životní krize nemohou nabízet. Dá se říci, že tento román není pro každého čtenáře přímo otevřený, nicméně z Balabánova výroku z rozhovoru pro časopis Týden (viz začátek článku) můžeme snadno vyčíst, že právě jakoby byl román pro každého člověka z dnešní doby. Životní krize se nevyhýbají nikomu, je potřeba o nich mluvit, snažit se jím více porozumět. Balabánovy texty jsou právě takovými reflexemi, jež se analogicky objevují v každé umělecké disciplíně napříč mnohými obdobími historie, reflexí, která je podřízená současnému člověku. 

Nástrojem k takovému přemítání je Balabánovi metaforický název Kudy šel anděl. I k němu je ale možné přistoupit dvojím způsobem. V textu se někdy objevují věty, které jsou zakončeny tečkou jako oznamovací sdělení, byť jejich struktura předznačuje, že budou zakončeny otazníkem jako otázka. To vyvolává rozšířené pole pro zamyšlení a interpretaci, v rámci názvu samotného románu obzvlášť, a abych se přiznal, je to věc, nad kterou se od přečtení knihy zamýšlím vlastně pořád. Odpovědět si musí samozřejmě každý sám, zda je román o tom, ptát se kudy šel anděl, či o tom konstatovat, kudy tedy vlastně šel. Samotný závěr textu naznačuje spíše druhou odpověď, určitý pocit smíření a klidu román nabízí alespoň pro hlavní postavu Martina, jehož závěrečná věta „Jsme tady“ byla původně zamýšleným názvem celého románu a jeho komplikovaně vyhlížející struktura a fragmentárnost pak do sebe vlastně „zapadne“ a se zpětným pohledem tak činí z celé knihy fascinující mozaiku připomínající současný spletitý svět. 

Budeme-li přistupovat k románu Kudy šel anděl skrze jeho název jako k tajemství, jež může a nemusí být odhaleno, zamyslíme se sami nad sebou, nad svým osudem, zda nám byl předurčen nebo nebyl a zda se ho vůbec můžeme dopátrat. Je to dobrodružství s nejasným cílem. Útěk z našich všedních událostí k těm ještě všednějším, ale vykresleným s prapůvodní podstatou toho či onoho životního milníku, i toho nejtriviálnějšího, jehož důležitost nemusí být na první pohled jasná. Každá kapitola románu je Balabánovým gestem vůči čtenáři, aby se pokusil zamyslet sám nad sebou. Kudy šel anděl je svým duchem velice blízko povídkovému žánru, a ačkoliv to může znít šíleně, pocitově cítím, že je blízko i žánru liturgickému, „bibli“, z níž každý jeden mozaikový úlomek může být fundamentem i východiskem ke „kázání“ o tomto světě, o současném obyčejném člověku, vystrašeném a nemohoucím nejen kvůli krizi hodnot, ale i kvůli nucené poníženosti. Spíše než románu, se musíme ptát sami sebe, kudy šel anděl? 

A tahle Ester, kterou by už skutečně nic nemělo rozházet, držela v ruce podivný dopis. Snad jediný neúřední za mnoho let. Písmo není matčino, ale trochu se mu podobá. No co? Roztrhla obálku a přečetla první řádek: 
Drahá sestro!Skutečně s vykřičníkem. Tak malá Monika zakřičela jako pták na jejím poklidně plynoucím nebi. Drahá sestro! Ten malý šikmooký spratek, ten malý Číňánek, který Ester vyhnal z mateřského domu a jejího otce Alfréda Tomského vyslal na cestu melancholického opilce, dodnes se potácejícího od ženské k ženské a od ničeho k ničemu. Tahle malá, která rozvrátila jejich rodinu, ještě když spočívala v matčině břiše, jí tu píše: Drahá… Ester náhle zavalila vlna něhy, vlna tím silnější, že si ve svém analytickém mozku uvědomovala, že ještě nedávno by tu žádná něha nebyla, ale jen pevně sevřené rty, kterými neprojde ani jediné slovo. […] 

Beze slova podala dopis Pavle, která už nějakou chvíli starostlivě hleděla na proměny její tváře. 
„Musíš ji pozvat,“ řekla Pavla, když dočetla. 
„Musím?“ 
„Musíme.“ 
„A proč vlastně?“ 
„Protože, jak se říká, dvakrát kolem vás anděl nepůjde.“ 

BALABÁN, Jan
2011 Kudy šel anděl; in idem: Romány a novely. Druhý svazek sebraného díla; ed. P. Hruška  (Brno: Host)

 



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.