facebook | twitter | youtube | mixcloud

Vladimir Nabokov - Lolita (1955)

23.03.2017 / Literatura / Martin Dvořák

akurnik.cz / Vladimir Nabokov - Lolita (1955)



"STÁLE ZNOVU se probírám stránkami těch neblahých memoárů a nepřestávám se sám sebe ptát, zdali ta trhlina, která se potom táhla celým mým životem, nevzešla z jiskřivého mihotání onoho dávného léta. Nebo že by má přílišná touha po tom děvčátku byla prvním důkazem vrozené výjimečnosti? Kdykoli se pokouším zkoumat své vlastní touhy, motivy, činy a tak dál, poddávám se jakési retrospektivní imaginaci, která zásobuje analytickou schopnost nekonečným počtem alternativ a způsobuje, že každá představená dráha se nekonečnou geometrickou řadou větví v šíleně složitém výhledu na moji minulost.

 

Kontroverzní díla přitahují, a to i když ona určitá forma kontroverze zubem času ztrácí svou šokantnost a v podstatě se ještě začlení do proudu literární tradice moderních děl. Lolita spatřila světlo světa v roce 1955, dva roky po svém dokončení. Dějiny této knihy navíc obsahují dva body, kdy byl román zfilmován, nejprve Stanleym Kubrickem (1962) a poté Adrianem Lynem (1997), ale to už o nějaké kontroverzi téměř nešlo mluvit. Na počátku 60. let však stále ještě někteří herci Kubrickovi účast ve filmu odmítli. 

 

Každý, i méně znalý, člověk Lolitu zná. Někteří ji jistě i četli. Slovo samotné, "Lolita", se dokonce vžilo do slovníku běžného jazyka, jako označení pro dívenku, kterou je možné považovat za sexuální objekt. Zkrátka došlo k tomu, co se stává téměř vždy, když je nějaké dílo na jednu stranu kontroverzní a ve své době obtížně přijatelné, ale na druhou stranu, a to je důležitější, je takové dílo také velice kvalitní a podnětné. 

 

Vladimir Nabokov, jenž bude v tomto roce již 40 let po smrti, napsal odvážnou knihu, a to jak tématicky, tak i svým literárním stylem. V ich-formě psaná zpověď "zvrhlíka" Humberta Humberta překvapuje na několika frontách současně. Když mi kdysi jistá nejmenovaná slečna při řeči o Lolitě jen tak mimochodem sdělila, že nevidí důvod knihu číst, když si může pustit film, uvědomil jsem si ukrutný závazek ke svému literárnímu přehledu. Závazek, o němž jsem si byl jistý, že jej nelze ignorovat a který mi zvonil v uších od té doby, co jsem před několika lety slyšel některé kapitoly z Lolity v brilantní audionahrávce. 

 

"Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na 'tři' ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.

 

Tato notoricky známá úvodní pasáž celého textu předznamenává jasnou věc, a totiž, že jazyk celé knihy se nespokojí s nějakými ustrnulými sošnými výjevy, že naopak bude slibovat nepočítaně překvapení, že cesta na konec textu se nebude odvíjet průměrným směrem a že bude naopak stále živá. 

 

Lolita není textem vulgárním, dokonce si troufnu říci, že je naopak vysoce inspirativní a v padesátých letech se s ní "sošácké kruhy" odmítaly smířit z toho prostého důvodu, že až nebezpečně ťala do živého. Postava Lolity je rozmazleným frackem, manipulujícím "harantem", který téměř vždy dosáhne svého, a mimořádně nezvyklé lásky svého vyženěného otce a posléze milence Humberta zneužívá nejpodlejším způsobem. Byť sám Humbert není ani zdaleka svatý, Lolita podává extrémní případ toho, jak špatně mohou dopadnout výchovná selhání. I dnes mě napadá, že výjevy z Lolity, které upomínají na její ztrátu panenství nikoliv s Humbertem, ale s jejím vrstevníkem (13 let věku) při tajném dovádění na letním táboře, se nebezpečně přibližují vysoce pravděpodobným scénářům dnešní doby, kdy právě takové výjevy dnes už nikoho šokovat nebudou. Znepokojovat možná ano, ale zcela jistě ne pobuřovat ani provokovat k přehodnocení postojů vůči vychovávání. 

 

Čtenář Lolity stojí před několika monumentálními paradoxy vlastní morálky. Zda to byl záměr autora, jsem se nikde nedočetl, ale četba knihy mě v této domněnce zásadně utvrzovala. Hlavní věc je samotná myšlenka takto podané pedofilie (či hebefilie, to už nechávám na vás). Humbert není zvrhlík, jeho deviace je téměř intelektuální a sám pro sebe ji obhajuje relativně přesvědčivě. Z mé strany to není obhajoba chování této postavy, jde mi předevšm právě o to dilema, k němuž se čtenář musí pročíst a jež musí skrze Humbertovy argumenty nutně sám v sobě předefinovat. V jiným zemích a kulturách je zcela běžné, co je v ději Lolity odsouzeníhodné. Musíte se sami sebe zeptat, co je správné, ale z optiky tradice, v níž jste sami vyrostli, je odpověď na tuto otázku příliš pohodlná, a tudíž pramálo dostačující. I to je zkrátka jeden z důvodů, proč je Lolita dodnes dílo, které musí nutně oscilovat v (nejen) literárním prostoru. 

 

I koncovka knihy v podobě vraždy je nutně morálně problematická. Kdo komu dává právo (a jestli vůbec) někoho zabít? Kdo vlastně komu kdy ublížil a jak? A samotný středobod celého příběhu Lolity, Lolita sama, kterak se v tomto soukolí a osudí ocitla, a nemůže si za to dokonce vlastně sama? 

 

Každé hodnotné umělecké dílo je o to hodnotnější, klade-li si čtenář otázky. V případě čtivé a slohově vysoce neotřelé Lolity se navíc toto tázání skutkově opírá o (pro někoho) překvapivou neúčast oplzlého jazyka, která právě díky své neutrálně zabarvené (ne)lascivitě zcela sterilizuje morální předsudky. Pokud v dnešní moderní a přepsychologizované době dokáže tento přes půl století starý text stále otevírat temná zákoutí současné společenské mravouky (což právě vědní obor psychologie nedokáže), pak nejenže román Lolita předběhl svou dobu (přitom naopak možná přišel na svou dobu příliš pozdě), ale dokonce snad i ustanovil novou podobu zrcadla kolektivního svědomí, jež právě ten kolektiv i po těch dlouhých desetiletích od vydání Lolity přehlíží anebo bere Nabokovův text pouze jako pikantní příběh a nic víc. Je tedy vůbec Lolita plně doceněná? 

 

"Nehodlám však unavovat své vzdělané čtenáře podrobným výčtem Lolitiny domýšlivosti. Stačí, když řeknu, že jsem nepostřehl jedinou stopu po cudnosti u té půvabné, sotva vyspělé dívenky, kterou koedukace, mravy dnešní mládeže, pakáž u táboráku a tak dál dočista a beznadějně zkazily. V samotném aktu viděla pouze kousek tajného světa kluků a holek, o němž dospělí nemají ani tušení. Co dělají dospělí za účelem plození, se jí netýkalo. Žezlo mého života ovládala malá Lo energicky a věcně, jako by to byl nějaký necitlivý nástroj, který se mnou nemá nic společného. Zatímco na jedné straně hořela netrpělivostí ohromit mě světem ostřílených dětí, nebyla už tak docela připravená na jisté odlišnosti mezi životem dítěte a dospělého muže. Pouze pýcha jí zabránila kapitulovat, neboť já, podivně stísněný, jsem předstíral do nebe volající stupiditu a nechal jsem ji, ať si dělá všechno po svém, alespoň zatím, dokud to ještě dokážu snést. Jenže tohle jsou vážně nicotnosti, nejde mi vůbec o takzvaný „sex". Každý si ty projevy živočišnosti umí představit. Dále mě vábí větší úsilí: zachytit jednou provždy nakažlivé kouzlo nymfiček."  



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.