facebook | twitter | youtube | mixcloud

Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den druhý

30.07.2017 / Odehrálo se / Martin Dvořák

akurnik.cz / Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den druhý



foto: Marek Malusek


Zápisek první (10:51)
Než přejdeme k dnešnímu dni, ještě vám dlužím report z večera minulého dne.

Hlavním bodem programu byla nepochybně projekce Markety Lazarové od Františka Vláčila. Projekci doprovázela jako host představitelka hlavní ženské role Markety, paní Magda Vášáryová. Ta zároveň obdržela ocenění od Asociace českých filmových klubů. Nastala podobná situace jako loni při stejné příležitosti, akorát filmem tehdy bylo Intimní osvětlení a oceněným režisér Ivan Passer. Výjimečně předání ceny předcházelo samotnému filmu. Stejně jako ovace vestoje.

Paní Vášáryová dostávala své pověsti velké dámy. Z jejích slovy bylo zároveň cítit a znát, že vždy brala svou hereckou kariéru spíše na okraj, dle jejích slov jako způsob přežití.

Po filmu, o němž už snad ani nemá cenu, abych vám o něm něco říkal (klasika z největších, zároveň však také divácky nejobtížnějších, jeden z absolutních vrcholů české kinematografie), následovala téměř hodinová diskuze s paní Vášáryovou. Osvětlila několik okolností vzniku Marekty Lazarové. Například přiznala veřejné tajemství o Vláčilově alkoholismu (tehdy prý pil hlavně rum) nebo veselé příhody, které jí až do posledních vteřin před klapkou vykládal Vladimír Menšík, takže bylo někdy velice obtížné se u vypjatých scén tvářit vážně. Vůbec s Menšíkem byla příjemná historka, kdy herec točil scénu rozmluvy s vypravěčem bez snímání zvuku. Při tvorbě postsynchronů byl k filmovému materiálu přizván hluchoněmý, aby odezíral Menšíkovi ze rtů jeho promluvu, nicméně onen hluchoněmý odmítl Menšíkova slova tlumočit kvůli jejich příliš vulgárnímu znění.

Díky otázkám od diváků také víme, že se paní Vášáryová nikdy nijak zvlášť o další osudy svých filmů nezajímala, některé z nich ani neviděla, nebo je vnímala spíše jen napůl. A samozřejmě přišla řeč i na politiku, ovšem naštěstí nikterak příliš angažovaně. Například už při přebírání ocenění paní Vášáryová apelovala zejména na to, abychom se (a zejména ti mladší) zajímali o veřejný prostor a svobodu, kterou máme, a abychom si ji nenechali vzít.

Úžasné setkání, úžasný film, úžasná osobnost a zážitek.

Klasikou půlnočních promítání na LFŠ tradičně bývají i brakovější či přímo otřesné filmy. Jako ideální zakončení večera se nám jevilo promítání klasiky béčkových horor-sci-fi devádesátkových „otrlovin“ Horizontu události. Ten byl promítán v rámci sekce Inventura Sci-fi, v níž zde bude promítána kolekce sci-fi filmů dvou významných linií, kyberpunku a výletů do kosmu přesahujících běžné hranice poznaného vesmíru. Horizont události režiséra Paula W. S. Andersona splnil všechna očekávání, byla akce, byly otřesné repliky, bylo napětí, lekavé scény a celé dohromady to bylo hrozné až skvělé.

A konečně dnešek (11:14)
V rámci uvádění letošních českých novinek jsme hned o půl osmé ráno vyrazili na další špičkový časosběrný dokument Heleny Třeštíkové. Film se jmenuje Strnadovi, podle rodiny, jejíž osud Třeštíková sledovala už v osmdesátých letech v tehdejším cyklu Manželské etudy. Strandovi jsou opravdu úchavatným dokumentem, který pobaví (každá životní perieptie je trochu k smíchu, všednodenní žážitky i chování přináší nejednu radost), ale zejména i přiměje k zamyšlení. Strnadovi se brali mladí, ještě na vysoké škole, mají pět dětí, snaží se podnikat, všechno obětují práci a pro děti. Přesto vše neklape, jak má. I když se na první pohled zdá, že všechno, co manželé udělali, udělali dobře.

Třeštíková je absolutní mistryně ve střihové výstavbě filmu, který vzniká tak dlouho. Zdánlivě banální záběry pak zpětně divákovi dávají podstatně plastičtější obrázek životů, které režisérka zachycuje. Básník Vladimír Holan kdysi řekl, že jeho „život byl fantastický, protože byl všední“. Pokud bych měl nějakou větou vyjádřit unikátnost dokumentárního díla Heleny Třeštíkové, pak bych tuto větu nechal tesat.

Praktické:
Při včerejším vítání návštěvníků Filmovky před vyhlášením ocenění pro Magdu Vášáryovou ředitelka festivalu Radana Korená vysvětlila, že fronty při akreditaci byly způsobeny jakousi chybou v akreditačním sytému. Ta by prý už dnes měla být vyřešená. A ano, o půl dvanácté dopoledne jsme zatím žádnou frontu před akreditačním centrem v kině Hvězda nezaznamenali.


Zápisek druhý (14:54)
Shoda okolností (křížení a sestava programu) nás zavedla na další devadesátkový film z programové sekce Inventura: Sci-fi. Tentokrát na film jeho druhé sublinie, cyberpunku. Tento termín je mi spíše neznámý, respektive jeho definice mi nikdy nebyla po chuti, protože je vágní až nejasná. Katalog letošní Filmovky nabízí poněkud hezčí vysvětlení sepsané Alešem Římanem a Jiřím Flíglem: „Jde v podstatě o soft sci-fi šmrncnutou klasickou dystopií, noirovými prvky […]“, kromě jiného. Jejich větu jsem zkrátil přesně v zájmu filmu, na němž jsme byli, Zvláštní dny. Ještě teď se divím, že jsem o něm dosud neslyšel. Natočen byl tento film v roce 1995 a režírovala ho Kathryn Bigelowová. Film dle úvodního slova Aleše Římana stál 42 milionů dolarů a nevydělal si na sebe ani ze šestiny.

Zvláštní. Film je to totiž opravdu zajímavý, „zvláštní“ a celkem i , řekl bych, ambiciózní. Postava Lennyho Nera (Ralph Fiennes) v něm černě kšeftuje s disky, na nich jsou naharané záběry z reálného života, a prodává je lidem jako náhražku za vlastní zážitky. Tento velice zajímavý nápad se zrodil v hlavě Jamese Camerona, který tou dobou měl Bigelowovou za partnerku. Film je nádherně akční, napínavý a obsahuje spoustu scén, které jasně svědčí o péči, jež mu byla náležitě věnována. Závěrečných zhruba deset minut je hodně na hraně pitomosti, ale celkově jde o podívanou, jež se příliš často nevidí. Zkrátka jde doporučit jako neobvyklý tech-noirový, ale vůbec ne špatný snímek, jež v sobě drží (hlavně vizuálně) tu lepší patinu devadesátek a mnohým připomene nezapomenutelné zážitky z akčních filmů, které jsme tehdy sledovali na videokazetách a v hlavním vysílacím čase TV Nova, když to ještě nebylo úplné semeniště růžovek apod.  

Zápisek třetí (19:55)
Nevyzpytatelné jsou cesty LFŠ. Stalo se, čeho jsem se trochu bál, a zájemců o kvalitní podívanou už je tolik, že na některé projekce, pokud nepřijdete včas, se prostě nedostanete. Tak jsem kvůli sprše přišel o projekci studentských filmů Andreje Tarkovského. Jeho dílo na letošní Filmovce promítnou kompletní a dokonce restaurované. A je-li tak velklý zájem o jeho filmy studentské, což pak o ty, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin nejen filmu, ale troufnu si říct i do dějin umění celkově?

Slavnostní zahájení LFŠ proběhlo v 19:00 v kině Hvězda. Kromě povinných „poplácávaček po zádech“ organizátorů i hlavních sponzorů proběhlo další ocenění, tentokrát Jana Troella, významného švédského režiséra, jenž uvedl i svůj následný film Věčné okamžiky (2008). Na ten jsme však odešli, právě chvátáme do Slováckého divadla na mnou absolutně očekávaný snímek, Cestu času od Terrence Malicka.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.