facebook | twitter | youtube | mixcloud

Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den osmý

07.08.2017 / Odehrálo se / Martin Dvořák

akurnik.cz / Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den osmý



Foto: Helena Fikerova


Přes všechny únavy a návaly horka, přes všechny kolize v programech a mnohdy vytoužené odchody k pozdním spánkům – přes to všechno Filmovka pomalu končí a začínáme být z toho smutní. Občas nějaká ta krize přijde, ale každý skvělý filmový zažítek ji zase zahání nebo anuluje.

Pro příklad už první filmová projekce v devět hodin ráno na mě neobyčejně intenzivně zapůsobila. A ty další čtyři už tuplem.

Ale pěkně popořádku. V oněch devět hodin ráno naše kroky vedly do Klubu kultury (toho dne nikoliv naposled). Film se jmenoval Šíleně šťastná, natočil ho loni italský režisér Paolo Virzi stal se nejlepší italským filmem loňska. Psychologické drama s notnou porcí italského humoru, hudebnosti vyjadřování v italštině a silným příběhem dvou žen, které uprchnou z psychiatrické léčebny na svobodu. Místy byl film opravdu zábava, čím dále ke konci však houstla atmosféra a zážitek z filmu se prohluboval. Italské filmy mám rád a moc mě těší, že jejich úroveň zřejmě nijak neklesá. Šíleně šťastná má většinu aspektů, co dobrý film dělá dobrou podívanou, příběh silný jako turek bez mléka, vynikajícím způsobem vymyšlené a zahrané postavy, po konci přišla katarze, ze které mi bylo trochu až úzko, byť film končí relativně happy endem. Navíc mě vždycky fascinují snímky, které barvurně vykreslují ženské postavy plné vnitřních útrapa které natočil muž.

A taky jsme konečně byli na nějakém tom švédském filmu. Švédská kinematografie letos na Filmovce tvoří alfu a omegu jejího dramaturgického jádra. A to i její krimi složka. Film, který jsme viděli, se jmenoval Tommy (2014), vyprávěl příběh čerstvě ovdovělé ženy mafiánského bosse, jehož zabily neznámé následky úspěšné loupeže na stockholmském letišti. Režisér Tarik Saleh byl po projekci přítomen k diskuzi a objasnil několik věcí o své tvorbě, a to hlavně témat, o nichž točí. Nejen Tommy je totiž snímkem, k němuž se Saleh inspiroval ze svého okolí a lidí, kolem nichž vyrůstal. Na jedné schůzce s vůdčí osobou švédských Hell’s Angels se inspiroval myšlenkou na to, co se vlastně manželkám těchto bossů honí hlavou.

Mafiánské drama Tommy tak vychází z premisy, která je tomuto žánru téměř zcela neznámá, silná ženská role, ženská role ve vůdčí pozici, jež táhne film. Žena jako hlavní postava mafiánského filmu. Povedlo se to. Tommy má hutnou atmosféru a všechny složky vyprávění dokázaly udržet diváka v napětí i při scénách, které na první pohled takovou závažnost neměly. Úspornost v hudbě a přemíra barevně ponurejších obrazů jako by byla vystřižená z noční procházky v no-go zóně jakéhokoliv velkého města.

Tommy se také téměř jistě dostane na obrazovky HBO v podobě seriálu, který již tato stanice zakoupila. Režisér Saleh nechtěl odhalovat příliš mnoho detailů, ale myšlenka takové rozvinutí jeho filmu jej zřejmě nadchla. Osobně věřím, že se máme na co těšit.

Pak už to bylo jen těžší a těžší. Jednak jsem zapomněl zmínit, že naše parta dvou se před Tommym rozšířila na čtyři, když za námi na Filmovku přijela návštěva z Brna a začali jsme popíjet pivo a rum, druhak nám námi vybraný program dalších projekcí přišel velmi abiciózní a tvrdý.

Šli jsme na Tarkovského Nostalgii (1983), můj nejoblíbenější Tarkovského film, kterému dodnes moc nerozumím, ale vždy mě spolehlivě dostane svým tempem a sadou pochmurných scén „ze života člověka stýskajícího si v cizině po domově“. Pro Tarkovského to tehdy byla osobní věc, v Itálii se již tou dobou víceméně usadil a rozhodnutí nevrátit se do vlasti se v něm a jeho ženě počalo rodit.

Nostalgie je jen těžko přístupný film, na jeho „vlnu“ je opravdu nutné se dostat co nejdřív po začátku filmu, což nese posléze sladké a hořké ovoce zároveň. Byť slovo „art“ nepoužívám rád, na tenhle film prostě sedí až moc. Neobyčejný zážitek, neobyčejná filmová výpověď, unikátní záležitost, jejíž organická podobnost se dá najít jen v jiném díle od stejného režiséra. Poklad.

„Poklad“ byl i následný film Miluji tě k sežrání z dramaturgické sekce New French Extremity. Snímek vznikl v roce 2001 a nikdy jsem o něm nic neslyšel. Propadl. Myslím z dobrého důvodu, byť úplně špatně natočen není (ovšem je horzně mizerně až absurdně sestříhán). Natočila ho Claire Denisová. Neznám. A ani nechci znát. Asi 95 % filmu je šílená nuda. Pak tam jedna ženská postava těsně před sexem s cizím mužem začne pojídat jeho tvář. Pak je zase nuda a jiný muž těsně před sexem začne pojídat pohlavní orgány ženy, s ním má těsně před stykem. A ano, po brutálních kousancích jejího rozkroku s ní pak obcuje. A pak je konec. Děkuji. Děkuji za podívanou. Extrémita jako hrom. Pro otrlé. A pro šílence. Dramaturg této sekce si musel projít peklem.

Závěr se nesl v apokalyptickém duchu. Zjistili jsme, že v pátek večer skoro celé Hradiště vyrazilo za zábavou do města. Pomyslné peklo se konalo v Klubu kultury, kde jsem objevili cosi jako diskotéku. Přes Klubem se trousily desítky opilých lidí věku 15 až 20 let. Někteří byli otravní, všichni byli ožralí a šel z nich strach. Z oken se linula tuctová a ubíjející hudba, značící konec světa. Viděli jsme mladou dívku se pozvracet na schodech, chlapec, jenž s ní byl, neznal dekorum a nedržel jí vlasy, vlastně ji ani nijak nedržel obecně. Jiný chlapec se svalil na zem a začal spát. Na zachodech bylo nablito v umyvadle. Bylo 23:59 hodin a začalo promítání loňského dokumentu Cooltúra režiséra jménem Miro Remo.

Kdo jste o Cooltúře někdy něco slyšel, jistě mi dáte za pravdu, že půlnoční promítání tohoto dokumentu v pátek hned naproti diskotéce byl mistrný tah mistrného dramaturga, který spojil „teorii s praxí“. Cooltúra je totiž o lidech, kteří na Slovensku dělají showbyznys a jiné kulturní záležitosti spadající do prostoru masové kultury. Diskotéky, „šlágrové“ koncerty, zákulisí castingů na miss, zákulisí televizního pořadu „talentového“ typu, ale i mistrovství světa v kopání hrobů, vesnický masopust či velikonoce, slam poetry (kunda, piča, čurák, prdel, kozy, koule, chlupy, mrdačka, semeno) i předčítání veršů amatérských básníků seniorského věku (ani jedno sprosté slovo), koncert křesťanské kapely, Majk Spirit, Rytmus (ti mimochodem znemožnili promítání tohoto dokumentu ve slovenské kinodistribuce, proč asi, že?)…

Cooltúra je nářez jako řemen. Tuto „nízkou“ kulturu velmi jemně spojuje s politikou (důchodci, co milují Fica, protože jim umožňuje jet někam vlakem zadarmo apod.) a hloupost aktérů i konzumentů těchto vykalkulovaných produktů z plátna přímo tekla. Nejzásadnější sociální a kulturní výpověď, jakou jsem možná kdy viděl. Tento film by měl vidět opravdu každý.

Po konci promítání jsme opět vylezli před ono disko. Situace byla ještě horší. A z oken se linula Abba předělaná do hávu moderní konzumentské parodie na hudbu.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.