facebook | twitter | youtube | mixcloud

Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den pátý

02.08.2017 / Odehrálo se / Martin Dvořák

akurnik.cz / Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den pátý



foto: Tomáš Hejzlar


V tomto článku výjimečně poprvé zhodnotím jeden den na Filmovce zpětně s jednodenním odstupem, ale shrnutě zároveň. Den byl opět kratší, tentokrát se jaksi méně krizovým stal i ten pátý, počasí dostoupilo jakéhosi vrcholu, kdy i na ostatních návštěvnících bylo kolikrát vidět, nápor horka a sluníčka si vybírá hodně ze šťáv, jež tu člověka toužícího po skvělých (nejen) filmových chuťovkách žene. 

Den začal pozdějším probuzením a esemeskou od mé sestřenice, že byla na novém Hřebejkově filmu, prvním díle jeho a Jarchovského Zahradnictví. Svou sestřenici znám dobře a o jejím filmovém vkusu i schopnosti pečlivého a kritického pohledu na film nemám pochyb. Úplně jednoduše a zkráceně: dle jejího pohledu je Zahradnictví: Rodinný přítel film strašný až hodně strašný. Takže jsem rád, že jsem si přispal a nešel na něj. 

Naše kroky pak vedly poněkud teoreticky diskuznějším směrem. Ve Stanu České televize byla debata s názvem Umělecká a faktická pravda v historických dílech. Dva nejzásadnější hosté byli Tereza Brdečková, scénáristka Bohémy, a Pavel Kosatík, scénárista Českého století. Nebudu vás zatěžovat peličkami z Bohémy. Nepřekvapivě se tvůrci postavili za svou věc, za svou práci a poměrně úspěšně poodhalili, že vzniku Bohémy předcházely důkladné přípravné práce a chystání. Nicméně v debatě nezazněla jedna, podle mě nejdůležitější věc. Určitě vždy a za jakýchkoliv okolností budu obhajovat tvůrčí svobodu, řekněme i tvůrčí licenci, potažmo svobodu slova. Každý tvůrce však má za své dílo i zodpovědnost (byť když se mu dostává z ruky, ztrácí nad ním kontrolu), především v televizní tvorbě dochází k tomu efektu, že ne každý divák je zběhlý v historickém období, o němž dílo je (ostatně často se na film či seriál z takového období právě proto dívá), ne každý divák nutně rozpozná onu fikci či tvůrčí inovace, jež v díle jsou. A tady je ten problém. Že přece běžný televizní divák bude Bohému brát za tu bernou minci a zkrátka může být neúmyslně dezorientován. 

Schválně, třebas taková Amadeus Miloše Formana, o němž na debatě taktéž byla řeč – není přece pochyb o tom, devět z deseti diváků historické nepřesnosti ve filmu nerozpozná a pro takové lidi je od zhlédnutí filmu Salieri ďábelsky prohnaný manipulátor a naprosto průměrný skladatel, což není ani jedno pravda. Salieri skládal neobyčejně zajímavou hudbu a rivalita mezi skladateli byla tehdy absolutní. Z opravdu velkých konfliktů mezi Mozartem a Salierim si aktuálně vybavuji pouze jeden, a totiž čí opera bude na počátku sezony uvedena jako úplně první. Ale to zkrátka patřilo k době. Mozart dokonce v momentě, kdy to vypadalo, že „prohraje“, málem hodil partituru do ohně. (Nevzpomínám si o jaké opery šlo ani jak to celé už dopadlo, ale myslím, že k prokázání mé pointy to není třeba.)

 

Po diskuzi jsme na žádný film stále ještě nešli. Naše kroky zamířily do Respekt stanu na další diskuzi, a totiž na debatu věnující se tématu youtuberství. Byla to šílenost. A ukázalo se, že i nuda, byť moderátor diskuze Jaroslav Sedláček (jeho osoba nás na mnoho projekcích s jeho úvody doprovází jako stín) se bil jako lev o to, aby to bylo nějak zajímavé. A proč to zajímavé nebylo? Jak někde prohlásil filmový kritik Kamil Fila (na diskuzi byl v řadě diváctva též přítomen), fenomén youtuberství je prostě bezobsažný. Jistě se výjimky najdou, ale nikoliv například v případě youtuberky Shopaholic Nicol, hlavní „hvězdy“ tohoto bodu programu. O youtuberech půjde brzy do kin dokument, jehož producent (nevzpomínám si na jméno, stejně není důležité) byl diskuzi taktéž přítomen. Do třetice všeho youtuberového (základ slova „tubera“ se mi ve spojení s tímto fenomén moc líbí) byl přítomen i pán, který napsal o youtuberství diplomovou práci (jméno pána se nepamatuji, ani to není důležité).

Hodně řečí, příliš mnoho z nich o ničem moc konkrétním ani vypovídajícím. Celé to bylo velkým zklamáním, neexistoval druhý názor (účinkující přece byli všichni na jedné lodi), vyprázděnost celého youtuberství i řečí kolem něho byla ubíjející. Jediné plus za Kamila Filu, jenž seděl přímo za námi a některé jeho poznámky určené jeho souputníkům byly vpravdě tvrdé, vtipné, trefné.

Konečně jsme pak šli na film, na Solaris Andreje Tarkovského. Nedostali jsme se na něj.

Tak jsme šli na Masaryka, hlavní hit letošního roku, film, o němž se nejvíce mluvilo, k němuž se nějak vyjádřil snad každý. Já ho předtím neviděl, těšil jsem se kromě filmu samotného i na jeho režiséra Julia Ševčíka, jenž měl být na projekci hostem. Ten však nemohl dorazit kvůli pracem na svém aktuálním projektu. Nicméně to nevadilo, byl přítomen jednak Jaroslav Sedláček (opět), dramaturg Masaryka, a druhak Pavel Kosatík (opět), autor nejaktuálnější mnografie věnující se Janu Masarykovi. 

Nejdříve k filmu samotnému – byl jsem rozčarován, zklamán, pobaven, místy znechucen, někdy naštvaný, celkově zmatený. Film je rozkročen mezi dvě důležitá „pole“, postava Masaryka samotného a pak téma období Mnichova. Komplexní pohled na Masaryka ve filmu chybí, ale není to chyba, pokud jste film ještě neviděli a plánujete to, tak ho nečekejte. Film hodně staví na emocích, k Masarykovi se přibližuje velmi blízko a hlavně v druhé polovině filmu je snímek dost patetický, místy bych řekl až směšný. Považuji to za velkou škodu, ale byl to záměr tvůrců a ten je nutné respektovat. 

Debata po filmu pak ale byla velmi důležitá, hodně toho osvětlila a teď už vím, že některé mé kruté soudy o filmu i otupila. Hodně mě potěšilo, že na můj dotaz ohledně stále nezplaceného dluhu vůči Masarykově osobě pan Sedláček odpověděl, že ten dluh samozřejmě přetrvává, měl však pravdu i v tom, že film měl zkrátka záběr období let 1938 až 1939 a v této optice byl film udělán správně a je přehledný. Dvoudílná televizní verze, která nás snad v blízké budoucnosti čeká, určité „díry“ ve vyprávění ještě zacelí a z mého pohledu tak ve své úplné podobě přetrvá pouze jedna jediná má výtka, a totiž to, že film bohužel nedává žádný prostor k vlastnímu domýšlení a vlastní interpretaci toho, o čem vypráví. Film mnoho otázek nevyvolává a odpovídá jich na žalostně malý počet. [Zde pro mě neodpustitelná připomínka, že v porovnání s dva roky starým filmem Ztraceni v Mnichově režiséra Petra Zelenky Masaryk vypadá jako nabubřelá a efektní limonáda a téměř úplně postrádá jakýkoliv smysl pro svou existenci, protože nikomu nic vlastně neřekne. Ale jsem si vědom, že tohle srovnání je stejně tak absurdní jako nefér.]   

Nutno dodat, že film ale opravdu vypadá velice „světově“ a dokazuje, že s režisérem Ševčíkem je do budoucna nutno počítat jako s osobou, která bude udávat nejedno téma nejedněch rozhovorů o filmu a stavu stavu české kinematografie.

O posledním filmu, který jsme včera viděli v letním kině ve Smetanových sadech, o Vlčí boudě (1986) režisérky Věry Chytilové, vám asi ani nechci nic říkat. Mám příliš málo doprovodných informací o filmu samotném i jeho širším kontextu, takže se omezím na čistě subjektivní poznámku: má sestřenice byla nadšená, viděla alegorii roku 68, emigrace a dalších mnoha věcí, můj parťák Pavel viděl nehoráznou „sračku“ a ještě před spaním ze svého stanu na mě pokřikoval o tom, jak se nedokázal vyrovnat s tím, že to vypadalo tak „debilně“ a přesto to mělo sdělení. Já to bral sportovně – Chytilová byla velká režisérka a v tomto případě jsem se napoprvé k Vlčí boudě nedostal ani na šupinku kůže, byť mi (a myslím že správně) nebylo úplně dobře z toho, jak děsivý ten film ve svém tématu autoritativního rozkladu „podřízených“ od těch „nadřízených“ je.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.