facebook | twitter | youtube | mixcloud

Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den šestý

03.08.2017 / Odehrálo se / Martin Dvořák

akurnik.cz / Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017 – den šestý



foto: Jakub Macháček


Velkou výhodou Filmovky je skutečnost, že na programu se každý rok pracuje tak, aby byl lepší, aby nabídl něco víc, aby byl co nejexkluzivnější. Pro příklad si vezměme první film, na kterém jsem ve středu byl. Křižáček režiséra Václava Kadrnky je teď velmi "horké zboží", vyhrál hlavní cenu na festivalu v Karlových Varech a dle úvodních slov při projekci je o film značně velký zájem. 

Na jednu stranu se není čemu divit, na tu druhou určité rozpaky ve mně vzbudil. Karel Roden, klasicky skvělý, režie Václava Kadrnky (jeho předchozí filmy jsem bohužel neviděl) velmi precizní a práce s obrazem, zvuky a hudbou podmanivá. Ale přece jen bych měl nějaké výčitky. Film sleduje historické období křižáckých výprav, malý Jeník uteče rodičům z domu, aby se také zúčastnil, nicméně otec v podání Karla Rodena se vypravuje stejnou cestou k němu, aby jej zastavil a přivedl domů. 
Film má hluboce vkořeněný prvek otcovství a hledání, jak jsem se dozvěděl, to je pro Kadrnku velké téma, neboť za totality se snažil mnoho let a po mnoha marných obštrukcích za svým otcem dojet do zahraničí. Křižáček má v sobě právě tyto hodnoty a způsob, jakým je natočen, svědčí o talentu, jakých právě v českém filmovém rybníčku máme velmi zapotřebí. Film ale v sobě obsahuje také jisté metafory, v nichž už problém trochu vidím. Jsou docela na sílu a velmi těžko se odklíčovávají. Trochu to kazí dojem a komplikuje to napojení se na vlnu filmu, kde právě taková sdělení mají možná tu největší závažnost. 
Jinak je ale Křižáček neobyčejně (ne)česky vypadající i odvyprávěný film. Skoro zjevení bych řekl. Nicméně není zkrátka ani trochu překvapivé, že jeho diváci se (jako u spousty iniciačních děl) dělí na nadšence a odpůrce a nic jiného mezi tím. 
 
Bylo potřeba se podívat taky na nějaký odborný program, nikoliv ve stylu "tvůrci Bohémy obhajují své dílo", ale naopak na něco až akademického. To nabízela přednáška doktora Jaromíra Blažejovského z Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jeho pořad se měl věnovat díle Andreje Tarkovského a jeho pojetí symbolu a obrazu. Tarkovskij nesnášel symbolická vykládání svých filmů a kdykoliv při tvorbě filmu u nějaké scény pocítil, že by si ji někdo mohl vykládat symbolicky, okamžitě ji vyškrtl či přetvořil. 
Myslím, že téma přednášky to bylo skvělé, bohužel však doktor Blažejovský tak trochu neustál její průběh, po příliš dlouhém a nedetailním úvodu přešel k fragmentárním historkám a citacím různých interpretů Tarkovského filmů a celou přednášku zabil tím, že začal číst z papíru svoji studii, kterou na toto téma napsal, která navíc byla proložena citacemi natolik, že už se v tom posluchač ztrácel a vlastně se to ani nijak zásadně tématu nedotýkalo, navíc chybělo nějaké završená výkladu na toto téma. A co mě dostalo úplně nejvíc, na otázky z pléna reagoval Blažejovský stylem "však si toho Barthese na toho Tarkovského sám zkuste". 
Úroveň české filmové vědy zas tolik nesleduji, ale tohle byl výkon průměrného doktoranda, jenž zcela zapomněl otevřít mysl kolem sebe a nějak zachytit vlastní pohyb myšlení. Byl-li tam a byl-li vůbec inspirativní. Z čtené studie se to posuzuje těžko, ale instinkt mi napovídá záporné vysvětlení. 

Opravdu velká pecka přišla potom, šlo o slovenský film Pátá loď (2017) režisérky Ivety Grófové. Snímek vypráví příběh dvou dětí, Jarky a Kristiána. Jsou to kamarádi a oba pocházejí z šedivého městského panelákového prostředí. Jarka je dítětem milovaným, ale bez otce a s matkou, která se jí příliš nevěnuje. A to Jarka cítí velmi těžce. Vše se zaplete velmi neotřelým způsobem, když Jarce odjede matka na několik dní pryč a nechá ji doma samotnou, Jarka pak na nádraží vidí maminku s kočárkem s dvěma dětmi, a když ta je nechá jen tak napospas a nevěnuje se jim, Jarka kočárek ukradne a se svým kamarádem Kristiánem se pak stávají dětmi, které samy mají děti. 

Ohromný sociální náboj filmu tne rovnou do živého a palčivého - hosty projekce byla režisérka Grófová a producent Jiří Konečný, ti přiznali, že návštěvnost filmu 10 000 lidí vůbec nečekali. A není se čemu divit. Je to trochu silný tabák a věřím, že nejeden rodič by se při sledování filmu poznal. Jenomže přesně o to jde, přesně takové filmy mají podle mě téměř nejvíce smyslu, že existují. A to jsem se ještě nezmínil o tom, že film je bravurně natočený a uhrančivý, plný kontrastů, nápadů, je to film pro děti i pro dospělé, nebo dokonce dle Konečného slov pro dospělé s dětmi najednou. Některé scény jsou navýsost bezútěšné a bolestivé, jiné ale naopak velmi radostné a jásavé, kupodivu nejvíce ty z druhé poloviny filmu, kdy Jarka a Kristián s miminky přežívají v boudě v zahrádkářské kolonii a po celé dny se doma neukážou ani jeden a ani jednou. Průser, řeklo by se, ale je to skoro až utopické a krásné, k zamyšlení a zhrození zároveň. Zásadní film a jsem velmi velmi rád, že jsem jej mohl vidět. 

Následovalo (možná už klasicky) pití piva a letní kino. V něm jsme se tentokrát dočkali klasiky další, Krvavého románu (1993) Jaroslava Brabce. Film vychází z literární předlohy Josefa Váchala o takzvaných "krvácích" románech té nejhorší kvality, braku, plné krve a vražd a jiných věcí. Akorát že Váchal je obdivoval a ten, který napsal, bychom mohli označit jako jakýsi mashup, spojení toho nejlepší z možných variant, čímž vznikne nové a lepší dílo. Film je poctou nejen Váchalovu asi nejslavnějšímu dílu, ale také Váchalovi samotnému. Film sám je vtipný, natáčen zajímavou technikou připomínající němé filmy, čímž vzniká hutné napětí mezi hororovou stránkou a stránkou komediální, která film povyšuje na ještě daleko větší úroveň. A nutno ještě dodat, že těch nápadů je ve filmu tolik, až je podivné, že film sice místy ztrácí tempo, ale na druhou stranu v něm tak také přibývají momenty překvapení. Naprosto příjemná a neotřelá záležitost, mě osobně navíc potěšilo, že v něm byli obsazení samí vynikající herci, kterých jsme tehdy měli více než dnes. 

Tentokrát jsme opět zašli i na půlnoční promítání. Náhoda nás dostala do cesty loňské novinky polského filmu, jíž byl snímek Satan přikázal tančit od režisérky Katarzyny Roslaniec. Anotace ve filmovém programu byla poněkud špatná, a totiž, že půjde o film, který svým zpracováním bude připomínat současný trend příspěvků na sociálních sítích. Psal to bůhví kdo. Vůbec nic takového to nebylo. Zajímá byla už jen právě kompozice a koncept filmu - 54 cca dvouminutových výjevů ze života mladé spisovatelky, která se po úspěchu svého debutu potýká s večírky, náhodným i neplánovaně plánovaným sexem, drogami, a hlavně a především svými vnitřními démony. Psychicky rozervaná hrdinka nepociťuje štěstí a úspěch ji žene do kolotoče náročného (zejména) nočního života, komplikovaných vztahů a bezmocnosti dokončit svou novou knihu. 

Oněch 54 výjevů je dost důležitých. Součástí tohoto experimentálního filmu je totiž existence aplikace na smart zařízení, na níž si můžete oněch 54 "kraťasů" sestavit jak chcete nebo jak vás zrovna napadne a vidět tak "nový" film v nových souvislostech, ovšem stále jako jeden příběh. 

Za experiment to považuji proto, že film tak konečně zase jednou může bžt o dost interaktivnější, což je pole, na něž zatím úspěšně vstoupil opravdu jen málokdo. Nicméně onen základ, film samotný, stále přežívá a v případě Satan přikázal tančit zůstal i silný příběh, který je dobře odvyprávěn, a přes to zkrátka nejede vlak. 




Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Rozsáhlý kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory, fotogalerie a videa.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2017 / Kód a design Lukáš Krula (krulis.net)
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.