Letní filmová škola Uherské Hradiště 2018 — den čtvrtý

akurnik.cz / Letní filmová škola Uherské Hradiště 2018 — den čtvrtý
30.07.2018 / Odehrálo se / Martin Dvořák



Zápisek první - noc

Ve stanu České televize bývá program poměrně pestrý, ale dle mého nikdy netvořil dostatečně pozoruhodný pandán k hlavnímu programu Letní filmové školy. I když sem tam bývají diskuze či promítání v ČT stanu opravdu přecejen dechberoucí. Bylo tomu tak i včera, kdy ve 22:15 došlo k promítání záznamu divadelního představení Korespondence V+W.

O této insenaci se kdysi hodně mluvilo, samozřejmě tehdy, když se chystala (mnoho názorů tvrdilo, že jde o nesmysl, který špatně dopadne), a pak tehdy, když byla po čerstvu hrána (téměř bez výjimky všem spadla čelist). Já bohužel neměl to štěstí se na nějaké představení jet podívat, proto jsem možnost sledovat záznam ve Stanu ČT bral všemi deseti.

Korespondence Jiřího Voskovce s Janem Werichem se do letošního ročníku LFŠ hodila kvůli tomu, že se zde promítá blok amerických filmů s hereckým účinkováním Jiřího Voskovce - ostatně všechny dopisy, které se v inscenaci objevují, psal Voskovec právě z amerického exilu. Všichni tuto dvojici známe jako duo excelentních komiků, klaunů, mistrných pisatelů původních divadelních her, kterým zub času neublížil. Proto možná většinu lidí Korespondence V+W překvapí, v negativním slova smyslu.

Ani Voskovec, ani Werich totiž nebyli imunní vůči životním peripetiím - Voskovcova rodina neustále procházela zdravotními obtížemí jejích členů, Voskovec sám v Americe nikdy pořádně neprorazil, Werich se potýkal se slávou jako hrom, ale soužití s jeho manželkou Zdenkou bylo problmatické, jeho dcera Jana bojovala se závislostí na alkoholu, Zdenka a Jana se neměly úplně rády - a nakonec kolem obkračuje smrt... O tom všem si přátelé přes oceán píší, a není to vždy humorné, byť humoru v jejich dopisech nikdy nebylo pomálu.

 

Zápisek druhý - bezprostředně navazující

U Voskovce ještě chvíli zůstaňme. Pondělní ráno nabízelo několik skvělých filmů, já si vybral americký sci-fi film 27. den (1957). Voskovec roli v něm přijal z toho důvodu, že díky velkému "boomu" vědeckofantastických filmů jeho účinkování by snad vedlo k širší známosti a nastartování opravdové kariéry. Nestalo se. 27. den úplně propadl, sláva se nedostavila, z Voskovcovy korespondence s Janem Werichem víme, že toho Voskovec velmi litoval a o filmu se vyjadřoval zcela negativně. 

Ovšem z dnešního pohledu jde o velkou zábavu. 27. den je sci-fi béčkové, se vším, co k tomu patří. "Otřesné" dialogy, "otřesné" efekty, zápletka nastiňující aktuální situaci ve světě, kdy pomocí mimozemských usmrovacích kapslí Rusko plánuje zničit západní svět. Situaci zachraňuje vědec v podání Jiřího Voskovce, jenž kapsle přeprogramuje tak, aby zabíjely pouze "odpůrce lidské svobody". Kdo přežil a kdo zemřel, nemusím přibližovat.

 

Zápisek třetí - Bergman, opět, a ne naposledy

V sále Reduty se před obědem promítal další z významných filmů Ingmara Bergmana, Mlčení (1963). Bergman tento film oprostil od dialogů natolik, kolik to šlo. Přibylo tedy virtuozity ve vyprávění obrazem a vyprávění pomocí zvuků, které nepocházejí od lidí (či pocházejí od lidí, ale nejde o artikulované hlásky). Mlčení bylo revoluční i v tom, že se v něm objevují explicitní erotické scény, aniž by film byl pornografický.

Ovšem Mlčení je pochopitelně a především dalším z Bergmanových ponorů do tajů ženské duše. Jde o příběh dvou sester Anny a Ester, jejichž vztah je natolik komplikovaný, že divákovi trne pokaždé, když jsou obě postavy spolu v místnosti. Zdánlivě banální pohledy nebo pár vyměněných vět po čase gradují v extrémní psychický nápor, v němž ani jedna ze sester nemá navrch. Divácký zážitek prohlubuje postava malého Johana, syna Anny, jenž zlo mezi svou matkou a tetou vůbec neregristruje a k oběma se chová s něhou.

 

Zápisek čtvrtý - odvrácená strana britské společnosti

Pravděpodobně nejvýznamnějším hostem letošní Filmovky je britský režisér Mike Leigh. Ten bude přítomen v podstatě na každém pormítání jeho filmů, jich LFŠ nabízí hned devět.

My byli na jeho filmu Nahý z roku 1993. Leigh se v něm rozhodl ukázat jakousi odyseu "zhovadilého" rodáka z Manchesteru jménem Johny, jenž se dostal do špatné životní situace (vlastní vinou) a proplétá se po nocích ulicemi a uličkami Londýna, kde potkává zločince, ale i běžné lidi, kteří však všichni mají společnou jednu věc - zkormoucenou duši.

Po filmu následovala diskuze s režisérem, jenž přiblížil některé aspekty svého snímku, s nímž udělal "díru do světa" a jenž je považován za jeden z vůbec nejlepších filmů novodobé britské kinematografie. To hlavní, o co Leighovi šlo, bylo ukázat právě onoho "zhovadilce", muže chovajícího se strašným způsobem, nedodržujícího základní rysy slušného vychování apod. Film Nahý toto ukazuje vlastně hned nadvakrát, kromě Johnyho se v něm objevuje též postava jakéhosi byznysmana Jeremyho, jenž má všechny špatné vlastnosti umocněny hned na druhou - Johny jako hlavní postava pak v závěru filmu vychází jako relativně kladná, protože není "nejhorší". Důležitý faktor Johnyho postavy, faktor pozitivní, je i ten, že je velmi sečtělým mužem, rokujícím o filozofii a smyslu života, což se však u lidí žijících na periferii Londýna i periferii sociálního vyloučení setkává s nepochopením, nakonec i s násilím.

 

Zápisek pátý - Bergman, opět, ne naposledy, jak jinak

Sebevražedná cesta do mého diváckého vyčerpání vedla do Slováckého divadla, kde se v pět hodin odpoledne promítal zásadní snímek z Bergmanova díla, Scény z manželského života (1974). Téměř tříhodinová konverzační studie jednoho manželství, které trvalo dvacet let a nemohlo skončit ani po rozvodu, patří k nejcivilnějším Bergmanovým filmům. Žádné vizuální výrazové prostředky, které by v sobě obsahovaly nějaké další váznamy, ve filmu nenajdeme - Bergman oholil obrazové vyjadřování na kost a divák se tak soustředí pouze na to podstatné, a totiž jak to, že zpočátku idylické manželství postav Johana a Marianne mohlo existovat, ale pak najednou nemohlo.

Dlouhé konverzační scény, jejichž pojítkem jsou pouze a výhradně postavy obou manželů, mají neobyčejnou sílu ve vedení dialogu směrem k porozumění mezi mužem a ženou, jenž je náhle naopak strženo v hluboké neporozumění. Vztah obou manželů je tak "jako na houpačce", ale film nikdy sám na otázku podstaty problémů neodpovídá - naznačuje tak spíš, a to zmínila v úvodu k filmu "bergmanoložka" profesorka Koskinenová, že manželství je vlastně soubojem pohlaví. Soubojem, z něhož vítěz nemůže vzejít, aniž by nedošlo na pokoření nebo slzy, opovržení nebo prapodivnou touhu po člověku, jenž umí ublížit jako žádný jiný.

Jeden z nejsilnějších Bergmanových filmů, na mě působící nesnesitelně dokonalým, ale též deprimujícím vlivem... Kdo na LFŠ jste, určitě na Bergmana choďte. Já budu.

 

Zápisek poslední

Už to moc nezvládám, je půlnoc, jsem přiožralý a jdu spát.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2018 / Kód a design LukasKrula.cz
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.