Rybí krev - Hájíčkův román na zkoseném jevišti Jihočeského divadla

akurnik.cz / Rybí krev - Hájíčkův román na zkoseném jevišti Jihočeského divadla
11.05.2019 / Odehrálo se / Martin Dvořák



Úspěšný český spisovatel Jiří Hájíček se může pyšnit hned dvěma Magnesia Literami. Tu druhou získal v roce 2013 za román Rybí krev, v němž se zdatně pokusil nastínit, kterak obyvatelé několika jihočeských vesnic museli opustit své domovy kvůli stavbě jaderné elektrárny Temelín. Leitmotivy románu se však v první řadě zaobíraly poněkud abstraktnějšími dominantami – vykořeněností, bezmocí, narušenými lidskými vztahy, zhrzenou nadějí. Právě tyto dominanty se skvěle povedlo zachytit i divadelní adaptaci Hájíčkova textu v nastudování Jihočeského divadla.

Ještě před rozevřením opony diváka zaujme scéna z překližkových desek, jež do nakloněné roviny vyplňuje celé jeviště včetně forbíny. Navozuje tak dojem svažujícího se prostoru, na jehož vrcholu po celou dobu představení vidíme kótovací zeměměřičskou lať označující místo budoucí hladiny řeky (která je pochopitelně mnohem výš, než kde stojí lidská noha v nejvyšším místě scény) a na jehož patě se zejména ke konci inscenace odehrává většina tísnivých okamžiků celé hry. Propad je jasný, jeho symbolika trefná.

Hlavní postava Hany v excelentním podání Kamily Janovičové během téměř tříhodinové délky představení projde celou plochu jeviště, což je jednak nutnost vzhledem k provedení scény jako takové (neboť rekvizity jsou na ní rozmístěny hned pro několik obrazů najednou), zároveň to také částečně odkazuje k času strávenému Hanou mimo domov, tedy k patnácti letům, které procestovala po celém světě od bezprostředního vysídlení vesnic až po její návrat do Čech, aby vyřešila nezodpovězené otázky své minulosti.

Dvě časové roviny, v nichž děj probíhá, tedy normalizační 80. léta s přelomem do dob těsně porevolučních a pak rok 2008, překlenují neustálé trauma z nedobrovolného vytržení z domova, nedořešené vztahy v Hanině rodině a čnějící komíny elektrárny, o kterých se v inscenaci pouze mluví, ale žádná kulisa je neznázorňuje. Ostatně k tomu není důvod, rozhodně ne v Jihočeském divadle. Je to především důmyslná práce s rekvizitami, která poukazuje na vzrůstající nicotnost, která se vtírá do nitra všech postav: Hanin otec rezignuje na možnost jakéhokoliv zvrácení běhu událostí (má příliš živé vzpomínky na perzekuce sedláků v 50. letech), Hanin bratr Honza po osudové autohavárii dostává pět let natvrdo (ale stává se nepřítomným na dvacet let), neúčinné petice a demonstrace proti elektrárně apod. – a během toho všeho se časem tucty rekvizit ze scény vytrácejí, až je v kritický moment jasné, že boj o záchranu vesnic a domovů je vlastně bojem o nic, o metaforické prázdné jeviště.

„Boj“ s převodem (rozsáhlého) literárního textu určitě nebyl snadný. Je otázka, zda délka inscenace není až příliš hraniční, některé prvky z Hájíčkova románu byly vyškrtnuty smysluplně, o některých, jež zůstaly, se ale dá z hlediska jejich důležitosti polemizovat. Nelze ovšem vyloučit, že přesně tohoto si adaptátorka textu Marie Špalová byla vědoma, představení se totiž nedá upřít jasný kontrast mezi oběma jeho polovinami, kdy ta první kolem hrozby vylidňování „pouze“ našlapuje a všechny postavy víceméně stále žijí svým všedním životem (i starostmi) a kdy ta druhá notně utahuje šrouby.



Komentáře




SLEDUJTE NÁS

Alternativní kulturník akurnik.cz - hudba, filmy a literatura.
Kalendář akcí a koncertů, reportáže, doporučení, rozhovory.

Facebook akurnik.cz Twitter akurnik.cz Youtube akurnik.cz Google+ akurnik.cz RSS akurnik.cz
© 2014-2019 / Kód a design LukasKrula.cz
Veškerý obsah těchto webových stránek podléhá autorským právům a je tak chráněn v souladu se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, v platném znění.