O tom, že příroda rozhodně není sluníčková, ví každý, kdo se o ni alespoň trochu zajímá. Prakticky všichni živočichové a i mnohé rostliny mají způsob, jak útočit nebo se bránit v případě útoku. To však znamená, že nám mohou být také nebezpečná. Je tedy pochopitelné, že lidi zajímá, na které si musíme dát největší pozor.
Zde musíme rozlišovat, zda půjde o domácí či divoká zvířata. Tyto dvě kategorie totiž nemůžeme příliš srovnávat. Jak často například přijdeme do kontaktu se psem a jak často s vlkem či medvědem? Proto musíme brát v úvahu i to, kolik setkání vyústí v napadení. Dnes se však zaměříme na divoká zvířata.
Pokud bychom se někoho zeptali, pak by nejspíš odpověděl, že to bude nějaký silný predátor, například tygr, lev či medvěd. A je jasné proč: tyto šelmy mají ostré zuby i drápy a v případě ohrožení či hladu je neváhají použít. Z historie koneckonců známe mnoho případů tygrů či lvů lidožroutů. Avšak navzdory obecnému přesvědčeni žádná ze šelem prim nedrží.
Za zdaleka nejnebezpečnější se dá považovat setkání s hrochem. Ti mají na svědomí nejvíce lidských životů v poměru na setkání. A není divu. Ač jsou to převážně býložravci, jedná se o silně teritoriální zvířata, která neváhají zaútočit na cokoliv a kohokoliv, kdo na jejich území vstoupí. A nemusí to být jen člověk. Obětí se stávají i zebry, krokodýli či dokonce mladí hroši, kteří nevědomky vstoupí na již obsazené teritorium.
Ani druhé místo nepatří žádné šelmě, nýbrž dalšímu velkému africkému býložravci, vodnímu buvolovi. Tato stádní zvířata mohou vzhledem poněkud připomínat náš dobytek, a jsou s ním i částečně spřízněni. Jsou však mnohem agresivnější, a není divu. V krajině, kde existují afričtí psi, levharti, hyeny či tygři je rozhodně dobrou strategií považovat jakéhokoliv cizího živočicha za potenciální ohrožení. Proto se silně doporučuje se těmto zvířatům vyhýbat.