Už jako malá holka jsem se zajímala úplný kubu. Technika mě moc bavila. Vlastně už i hračky jsem měla technického rázu. Měla jsem panenku, která tancovala a která se hýbala. Hele panenka, a dokonce také zpívala. Vždycky mě to potěšilo, když mi moje maminka koupila do této panenky nové baterie. Protože tahle panenka byla na baterie. A vy si jistě dokážete představit, jak jsem byla natěšená, když jsem měla nové baterky? A panenku jsem si je vždycky mohla pustit. Vždycky mě to potěšilo. Jenomže jednoho dne přišel můj bratr se svými kamarády. Můj bratr jim chtěl ukázat panenku.
Protože on říkal, že je toho úplně hloupá hračka, že jeho autíčka na ovládání jsou perfektní. A když jeho kamarádi měli mou panenku v ruce, tak jim upadla ze schodů. Samozřejmě že panenka se rozbila. Panenka tedy sice byla v pořádku, ale vnitřek ten strojek, tak ten se rozbil. Z ničeho nic panenka přestala zpívat a hýbat se. Když jsem si potom stěžovala rodičům a plakala jsem, tak rodiče s tím nic neudělali. Řekli, že ta panenka už byla stará. Jenomže mě tohle vůbec nezajímalo. Také jsem nepochopila rodiče. Jak moji rodiče tohle vůbec mohli říct. Moji rodiče věděli, že je mám ráda techniku. A vůbec jim to nevadilo.
Bylo jim to úplně fuk. Tohle mě také moc zamrzelo. Bolelo mě to u srdce. A víte, co jsem udělala? Vzala jsem bratrovo autíčko a také jsem ho pustila ze schodů. To jste potom viděli rodiče, jak mi nadávali? Podle mého názoru toho bylo opravdu nespravedlivé. Bylo to nespravedlivé, protože když mi bratr rozbil panenku, tak to asi podle nich bylo v pořádku. Tohle jsem si vůbec nechtěla nechat líbit. Ale nemohla jsem s tím nic udělat. Když jsem potom byla dospělá, tak jsem si oblíbila techniku ještě víc. Protože rodiče řekli, že technika je prý úplně na nic. Řekla jsem jim, že každý člověk má své záliby. Klidně mám syna. A zas jinému máme rádi techniku. Dokonce jsme postavili krásného technického robota.