Björk – Fossora (2022)

12. 10. 2022 / Doporučujeme / Martin Dvořák
akurnik.cz / Björk – Fossora (2022)

Nechce se tomu skoro věřit, ale Björk vydala už desátou desku – a opět je to záležitost více než vynikající! A opět je to záležitost poměrně komplikovaná a mnohoznačná. Zatímco poslední dvě alba Björk byla z podstatné míry žalozpěvem ohledně partnerského rozchodu s mužem, jenž byl otcem zpěvaččiných dvou dětí, aktuální Fossora reflektuje smrt matky, jakkoliv stejnou měrou pojmenovává i přežití a v jisté míře také environmentální témata, s nimiž je dichotomie smrt/přežití jasně svázaná. 

 

Hudební rukopis, jímž se Björk proslavila a který ve své exkluzivitě a nenapodobitelnosti už léta boří řadu konvencí (i na své novince hudebnice víceméně ignoruje jakékoliv rockové znaky), zpěvačka (samozřejmě) dodržela i na své novince. Opět si hraje s neobvyklými rytmy, opět překvapuje bezednou kreativitou, co se instrumentace týče (třebas ctitelé zvuku klarinetu se do Fossory zcela zamilují), opět naplno využívá své hrdlo, v němž prostě musí mít dynamit! Tempo je místy „skočné“, jindy meditativní. Témata některých písní brojí proti osamělosti („Naděje je sval, / co nám umožní se propojit“ v singlu „Atopos“), dávají vzpomenout mrtvé matky („Když jsem byla malá, zpívala mi / falzetem upřímné ukolébavky, / děkuji jí za její čestnost“ ve skladbě „Ancestress“) nebo zobrazují touhu přesáhnout, co nás svazuje („Jen pohled ptačího oka / mi pomůže překročit / tenhle archetyp […] tuhle díru“ v písni „Victimhood“). 

 

Čím Fossora udiví, je podivuhodně pestrá škála emocí, jimiž Björk své elegické písně zaobaluje. Album střídá nálady v takové kadenci, jakou jsme u Björk naposledy slyšeli zhruba před 15 lety, než se její konceptuální nahrávky poněkud usadily a ukázalo se, že její budoucí koncerty aktuálních nahrávek budou „rozpačité“ v tom smyslu, zda na nich člověk bude chtít sedět, anebo se hýbat – těžké rozhodování, ovšem libé. 

 

Idea Fossory, taktéž konceptuálního alba, vznikala během pandemie, což mělo řadu úskalí. Především cestování. Umělkyně zásadně chtěla nahrávat na Islandu, ale kvůli závazkům všude po světě to nebylo jen tak (snad odtud pramení aspoň půl tuctu hudebních inspirací včetně chorálových, které lze na albu snadno detekovat jako odvozené od islandského folkloru, proto návrat ke kořenům) a je zdokumentováno, že například smyčcové pasáže zpěvačka programovala ve své oblíbené kavárně, když nechtěla být zavřená doma… Jakkoliv se Björk od Islandu v minulosti překvapivě často distancovala a většinu svého uměleckého života strávila ponejvíce v Londýně či Spojených státech, Fossora „mění hru“ a zpěvaččin původ a tužba po návratu k podstatě rodné země na albu přebírají otěže.  

 

Fossora má hodně co sdělit, a i když to (jako obvykle) u Björk není znatelné hned na první dobrou, opět se ve své hudbě dokázala posunout poněkud jiným směrem, ale i tak zůstat svá. Při sdělování niterných témat to zřejmě ani jinak nejde, a to je hlavní síla hudby, kterou Björk komponuje.