Pissed Jeans - Honeys

05. 02. 2014 / Doporučujeme / Radek Podlešák
akurnik.cz / Pissed Jeans - Honeys

Je pár věcí, který do konce života nezapomenu. První návštěva zubaře. První odhalený kozy. První joint ve škole. První pochcanej kámoš. Vidím tu scénu, jako by se to stalo dnes. Je ráno. Zřízený pokoj po šílený kalbě a já si s bídou vzpomínám na jméno svý matky. Chce se mi blejt, bolí mě hlava, v puse smrtící smrad a voči mám zalitý zledovatělejma vospalkama. Když tu najednou vidím úplně jasně. Něco, jako když Ježíše osvítil duch svatej. Na kámošovejch kalhotech začíná se rýsovat nepřehlédnutelná stopa po proudící tekutině. Nejdřív se na stehnu vytvoří malinkaté jezírko, a když se zaplní, postupně teče do nohavic a z nohavic ven na svobodu. Kapička po kapičce. Kapity kap. Cejtim chcanky a na kámošovo nevědomé vystoupení plynule navazuju zvracením. 

Zhruba o tomhle je většina desek Pissed Jeans. Žádný filosofování. Žádný složitosti. Žádný barevný cinkrlátka. Z desek se na vás valí proud nemocnejch elektrickejch kytar, který nemilosrdně terorizuje vaše uši. Ale pěkně popořádku. 

Pissed Jeans je kvartet z americké Pensylvánie. Dělat svět lepšejším se rozhodli přesně před devíti lety, kdy jim taky vyšla jejich první deska (Shallows). Moc úspěchu ovšem nesklidili. Stejně tak jako další dvě následující desky. Né, že by kluci nevěděli, o čem chtějí zpívat nebo tomu snad málo věřili. Ale z toho, co dělali, smrdělo tak trochu neumětelství a retardace. Prostě typičtí underdogs a docela si na tom i zakládali. Pak si dali čtyři roky voraz a dumali, co dál. 

Plán na ovládnutí světa byl hotov a jmenoval se Honeys. Jejich aktuelní deska. Žánrově se moc neposunuli. Je tam punk, noise a špína. Špinavý jsou kytary, špinavej je stále i vokál frontmana Matta Korvetty. Ovšem tentokrát tomu dali trochu jinou fazónu. Deska budí kompaktnější dojem než minule. Slovem kompaktnější nemyslím nic jiného než fakt, že z desky o dvanácti písničkách se daj poslouchat skoro všechny, aniž by vám na čele rašily pupínky znechucení. Né že by snad změnili image profesionálních lůzrů. Né že by snad kytarové riffy byly něco jiného, než co už bylo stokrát semleto v mlýnku matky moudrosti. Kdepak. Ovšem mají nespornou výhodu. Oni to hrajou kurevsky hlasitě. Tak hlasitě, až jim to všechno věříte. Přesně tohle může být často právě to, co vás posune z hranice zapomnění dále vstříc světlým zítřkům. Otvírák desky a zároveň nejsinglovější písnička desky Bathroom laughter na vás dýchne starým dobrým hardcore punkovým vokálem, podkresleným jednoduchým, ovšem velmi úderným riffem se zvukem, kterej je nabustrovanej až do nebeskejch výšin (či snad spíš ďábelských nížin).

Navazující Chain Worker je zas kytarovej teror plnej vazbení, mohutný basy a vokálu, kterej zní jako zoufale štěkající pes, co už je dva dny přivázanej k boudě. V podobném duchu se nese i většina písniček na desce. Vážně nehrajou nic originálního, ale způsob, jakým vám to servírujou, člověka nutí poslouchat dál. Během poslechu si člověk vzpomene na kapely jako Jesus Lizard či Melvins. Ovšem s ještě o kus intenzivnějšími vokály. S ještě o kus víc špíny zarytý pod hluboko pod nehty. 

Punková energie randí s noise-rockem. Někde blízko popelnic. Někde blízko ošklivejch lidí. 

A já si myslím, že byste si to neměli nechat ujít.