Jan Žižka bez husitů naštěstí nijak neurazí

08. 09. 2022 / Kinematografie / Martin Dvořák
akurnik.cz / Jan Žižka bez husitů naštěstí nijak neurazí

Jak to asi může vypadat, když si kaskadér, toužící po tom stát se režisérem, plní své sny tak, že si vybírá silná a kontroverzní témata (Kajínek, hladomor na Ukrajině a kanibalistický masový vrah), totálně je zprasí – a pak sežene 20 milionů dolarů, aby natočil film o Janu Žižkovi? Kupodivu ne až tak zle…

Je to velmi zvláštní, ale Petr Jákl si ve čtvrté dekádě svého života nejspíš opravdu něco poctivě nakoukal, k tématu si něco přečetl, spolupracoval s alespoň průměrným dramaturgem… a vznikl z toho film, u něhož si během 120minutové stopáže vystačíte s maximálně třemi nebo čtyřmi facepalmy.

Laťka ovšem v posledních letech nebyla nastavena vysoko, pokud kontext Jáklova Jana Žižky rozšíříme o jiné životopisné snímky, které u nás v posledních letech vznikaly. Tak třeba Masaryk (2016) Julia Ševčíka zcela ignoroval nejzajímavější životní období rozporuplného syna „prezidenta osvoboditele“ a zaměřil se (asi po dvousté) na téma mnichovské dohody, pateticky, kýčovitě, prvoplánově. Havel (2020) Slávka Horáka ignoroval to nejzajímavější z nejzajímavějšího životního období prvního českého prezidenta a zaměřil se… vůbec na nic se vlastně nezaměřil, Havlovy myšlenky a názory zůstaly maximálně na papíře a život v disentu vyobrazil až vulgárně reduktivně. O Renčově Lídě Baarové (2016) snad radši ani nemluvit, co taky říct ke klamavému filmu „o milence Josepha Goebbelse“, jenž režíroval xenofob a „vlastenec“, mezi producenty se objevil Daniel Landa a na slavnostní premiéru se dostavil prezident Zeman, který si film po promítání moc pochvaloval.

Úmyslně v tom výčtu pomíjím světlé výjimky jako Šarlatán (2020), Já, Olga Hepnarová (2016) nebo film „na pomezí“, za něhož považuji Tomana (2018). To jsou projekty, jejichž ambice mířily poněkud jiným směrem než k tomu se stát blockbustery a nenabízejí jednoznačné odpovědi na to, jaké byly (nebo mohly být) osobnosti, jež vyobrazují. 

Žižku hraje americký herec Ben Foster, bez sošnosti, bez zbytečných kudrlinek... ono to docela stačí... 

Jáklův Jan Žižka jde jiným směrem, pohříchu přízemním, ale naštěstí ne tak komplikovaným – směrem žánru. Nejde o ryzí historický snímek, nejde o válečný snímek, nejde ani o biografický snímek (jak by taky mohl, když se odehrává v roce 1402, tedy v období, z nějž o Žižkovi nemáme v podstatě žádné věrohodné informace). A přece je to žánrovka, bohužel žánrovka, která se špatně pojmenovává. Jákl ve svých předešlých dvou filmech rigidně (a neumětelsky) kopíroval vyjadřovací prostředky a filmové postupy z amerických akčních filmů různé úrovně kvality a zpracování. Inspirace k pojetí Jana Žižky ovšem jednoznačně čerpal z popkulturních hitů posledních let – ze Hry o trůny a, překvapivě, z počítačových her Zaklínač.

Podobně jako výše zmínění Masaryk nebo Havel, ani v Janu Žižkovi se nedočkáme toho nejzajímavějšího, co se nabízí, tedy husitského revolučního hnutí. Namísto toho Jákl nabízí jakýsi „Jan Žižka origin“, aniž by do budoucna zamýšlel točit pokračování, což mu rozvázalo ruce k tomu nafilmovat akční mlátičku ve středověkých kulisách s přiměřenou dávkou mocenských intrik v pozadí, okořeněnou slabým romantickým podtextem (první facepalm ohledně této linky se nicméně dostaví dostatečně pozdě), aniž by bylo nutné přidávat cokoliv jiného. Režisérovy ambice tedy dle mého mínění (konečně) zůstaly jakž takž při zemi a ten se mohl „vyblbnout“ na bojových scénách, vyhrát si s kameramanem se snímáním českých lesů, zcela ignorovat úchop Otakara Vávry v roce 1955 a natočit snímek poplatný tomu, po čem je v poslední dekádě mezi diváky kvůli „Trůnům“ hlad – násilná, syrová a tvrdší medieval pseudo-historická látka, tentokrát aniž by bylo se nutné se podbízet vyobrazováním přehnané nahoty nebo vnášet jakákoliv komplikovanější témata. V tomto ohledu Jákl natočil žánrovku, která ve světě opravdu může relativně uspět. 

Hlavní záporák, smyšlená postava jménem Torak zahraná Rolandem Møllerem, tvoří Žižkův povahový protipól 

Samozřejmě film má řadu nedostatků – třebas angažmá podprůměrného Matthewa Goodea jako krále Zikmunda, nenápadité kolovrátkové únosy a útěky „dámy v nesnázích“, příliš okatý a na hranici autorského práva obšlehnutý příběhový oblouk ze Statečného srdce (1995) Mela Gibsona, prapodivně motivované zrady Žižkových souputníků… Přesto se nelze ubránit pocitu, že celý film mohl dopadnout o poznání hůře, toto vědomí pak vede diváka k tomu, že leccos na Janu Žižkovi ocení, leccos mu odpustí, mnohé si s mírným pocitem škodolibosti vychutná, například Ondřeje Vetchého jako středověkého vesničana, který exaltovaně vykřikuje „Let Žižka go!“ (druhý facepalm).

Filmová událost roku se samozřejmě nekoná, alespoň ne z hlediska kreativního, jakkoliv bojový výjev signalizující Žižkovu proslulou strategickou chytrost při střetu menšiny proti přesile českého diváka musí chtě nechtě fascinovat, jakkoliv je pěkné zase jednou slyšet Karla Rodena mluvit anglicky, jakkoliv symbol lva jakožto „českého zvířete“ Jákl do filmu propašoval na hranici dobrého vkusu (třetí facepalm), což ale v České republice urazí málokoho… Jde o průměr, nicméně průměr dle absolutní normy stanovené hollywoodskými velkofilmy. Těm se Jan Žižka přibližuje minimálně tím, že v posledních letech je poptávka po drsné historizující akci dost vysoká na to, aby se podžánr nemusel budovat od nuly či bojovat o svou legitimitu v hlavním proudu. 

 

65 % (hodnocení autora)