Star Wars: Síla se probouzí (2015) – J. J. Abrams

17. 12. 2015 / Kinematografie / Martin Dvořák
akurnik.cz / Star Wars: Síla se probouzí (2015) – J. J. Abrams

Velice nedávno, v naší
Už nějakou dobu, ne příliš krátkou, před úvodními půlnočními projekcemi nových Star Wars, se čile spekulovalo, zda superlativní přídavná jména, která vyplula na internet, nejsou trochu příliš nadsazená. Některé pre-komentáře dokonce hovořily o tom, že půjde o nejlepší díl série, a že nová trilogie půjde vlastní cestou, v novějším dramatičtějším kabátě a s pompou vymanění se z dětinskosti posledních epizod I až III. 

Já měl velký strach, co za cestu to vlastně bude, po níž se budou nové Hvězdné války ubírat. Ono totiž na uzavřené (Návrat Jediho opravdu celou ságu rodu Skywalkerů formálně uzavřel) se těžko navazuje, a to v tom smyslu, že nástrah a pastí účelového navazování stálo před tvůrci obrovské množství. Jak po těch letech přijít s něčím novým, ale zároveň takovým, aby to bylo přitažlivé a uvěřitelné? Z jakého konce začít a po jaké cestě se ubírat? Jak naplnit název filmu Hvězdné války, jaký typ postav zvolit, jak udělat, aby ty staré opravdu zestárly, ale zase ne tak, abychom jim nerozuměli? Jak provést to, aby se duch původních Star Wars zachoval? 

Internetové reakce nabízely mnohé spekulace i emoce. Ta nejintenzivnější a zároveň nejbanálnější byla ta, která přišla záhy po oznámení, že žádné z fiktivních fan-made pokračování nebude při tvorbě nového příběhu bráno v potaz. A já říkám, že to je velice logické. Příměr ze soudobé audiovizuální a knižní kultury může být například sága Hra o trůny, kdy čtenáři knižní předlohy věděli dlouhá léta dopředu, jak bude seriál každou svou sérií ve vyprávění příběhu postupovat dál, a tím tak byl efekt překvapení na několik let v podstatě utlumen, nemluvě o dějích knihy, které byly silným pokušením pro fanoušky seriálu v podobě různých blogů a serverů věnujících se literatuře. Takže co se týče Star Wars, byl krok úplně jiným směrem naprosto v pořádku, všichni fanoušci byli v napjatém očekávání a nikdo nemohl být zklamán ze spoilerů. 

Už z upoutávek na novou epizodu bylo jasné, že Abrams zvolí zkrátka jinou cestu i vizuálně a snad i budování napětí. Nicméně podoba filmového traileru je pouhou svébytnou konstrukcí, která je primárně udělána, aby vás navnadila tím nejlacinějším možným způsobem: epickými scénami a „hustými“ replikami, vyumělkovaným střihem, jenž se velice často snaží budit dojem, který pak ve filmu samotném obsažen není (i zde se najde aktuální příměr, například trailer k Renčově očekávané Lídě Baarové působí impresí hyper-dramatu a klipového modelu vypravování za doprovodu hudby vypůjčené z nějakého akčního snímku béčkové kvality, je ale od počátku jasné, že k příběhu slavné herečky tento formát nebude dávat smysl, takže z prvního zhlédnutí je jasné, že trailer na Lídu Baarovou lže). 

Co tedy zbývá? Jak rozplést tu změť myšlenek a spekulací kolem nových Star Wars? Jednoduše, jít do kina, neočekávat příliš a naopak se raději nechat dobrovolně svést na cestu, kterou bude film předkládat a poddat se jí, akceptovat Abramsovu vizi, nenechat se ovlivnit vlastními ideami, jak navázat tam, kde to téměř není možné. 

Takto jsem do kina vstupoval i já. S tím, že jako divák přistoupím na cokoliv, na cokoliv co přijde, mít nadhled, bez něhož by byl každý divák nucen zavrhovat každou filmovou myšlenku a svým vlastním filmovým egem tak vlastně být automaticky nespokojen, byť by formálně byl film dobře proveden a vyprávění neošizeno. Jednu věc však filmu neodpouštím nikdy, a to žádnému. Věc logiky, smyslu, provázané komplexnosti a snahu vyvarovat se jakékoliv berličce. A zde nové Star Wars krutě narážejí. 

Svět zblázněný ze špatně odvedené práce? 
V současné době mají sedmé Star Wars na ČSFD přes 1800 hodnocení, které v rámci zhodnocovací koncepce této databáze dokazují, že masová spokojenost fanoušků ságy byla dosažena. Komentáře jsou plny nadšení, chvály, uspokojené zvědavosti i silného zážitku. Kamil Fila, recenzent týdeníku Respekt, už v noci sepsal kraťoučké resumé filmu jako předzvěst své širší recenze, v níž tvrdí, že byl pohlcen natolik, že si zapomněl říkat, jak jsou Hvězdné války boží. Těším se, až si jeho recenzi přečtu, nicméně očekávám, že svá měřítka kvality filmu sníží hodně hluboko. Vít Schmarc z Českého rozhlasu svou webovou recenzi (v níž film hodnotí 90%ty) nazval: „Star Wars znovu nacházejí ztracenou Sílu“. Aniž bych chtěl být nějak pichlavý, ono velké S ve slově Síla jasně referuje k motivu tajemné Síly, poháněcího symbolu celé ságy, ta je však ve filmu znásilňována a reprezentována způsobem, po kterém si každý musí klepat na čelo (viz níže). A co napíše o filmu Mirka Spáčilová, to snad raději nebudu ani číst, „virtuální hajzl papír“ je ve světě internetu předznamenám ležatou osmičkou před slovem „útržků“. Spokojený je ale také třeba Martin Svoboda z aktualne.cz. Ptám se, proč nikdo nevidí tu hloupost, kterou sedmé Star Wars jsou? Všichni znají povětšinou akční nebo hororové snímky, z devíti desetin blockbustery, které obsahují takzvané „logické škuby“. Tento pojem můžeme vyjasnit třebas jako vyšinutí ze syntaktické skladby filmu, v případě Star Wars dokonce několika filmů. 

Síla se probouzí vstupuje do času několika desetiletí od šesté epizody. Nastolené „šachové figurky“ nové trilogie nejsou nijak vysvětleny, máme zde de facto úplně stejnou politickou situaci, jako před třiceti lety, jediná změna je v názvech, Impérium už není Impérium, ale První řád, povstalci již nejsou povstalci, ale Odbojáři. Za třicet let žádný posun, asi minutu se ve filmu řeší znovunastolená politika Republiky, tedy úplný výchozí bod celé ságy, ten však není vůbec rozveden, takže jeho zničení v polovině filmu není v jeho souslednosti vůbec ospravedlnitelné a tedy také neproduktivní, berlička pro akční epicky vyhlížející scénu bez většího významu. Prodleva třiceti let, během nichž se tedy formálně pouze přejmenovaly dvě základní frakce a nic víc, tak není žádným způsobem osvětlena, nijak ságu neosvěžuje, v podstatě pouze kopíruje a vystavuje, co vymyslel George Lucas. Chvála na revitalizaci celé ságy, o níž někteří píší, je tedy alespoň v tomto případě zcela mylná. Dále se zaměřme na postavy. Máme tu ty staré, Hana Sola, princeznu Leiu, Luka Skywalkera a roboty R2-D2 a C-3PO. A potom pár nových. A zde u každé opět logická výstavba jejich charakterů i emociálních podnětů neuvěřitelně skřípá. Například dívčí hrdinka Rey se na pouštní planetě živí sběrem kovošrotu a její neutěšená životní situace je jí kompenzována doufáním v návrat blízkých (tento motiv dále nerozveden), tolik k celé expozici této postavy. Jak je tedy možné, že při pohledu na světelný meč Luka Skywalkera, který se s ní snažil jakýmisi výkřiky komunikovat (to si nevymýšlím, to tam opravdu je, Rey prochází kolem schodů do sklepa a slyší jakoby dětské výkřiky, po sestupu do sklepa otevře vzlykající dřevěnou bednu v níž je světelný meč), pak nesmyslně utíká do lesa, bez jakékoliv motivace, jen za účelem následného náhodného střetu s hlavní zápornou postavou? Navíc, jak je možné, že dívka živící se sběrem kovošrotu, která s mýtickou Sílou nikdy nepřišla do kontaktu, dokáže Sílu používat na téměř té nejvyšší úrovni? Podle klasické mytologie Hvězdných válek se musíte všechny schopnosti spjaté se Sílou dlouze a těžce učit, navíc pod vedením mistra v oboru. Scéna, v níž Rey tedy pomocí Síly dokáže ovládat mysl nepřátelského vojáka, je hrubým odklonem od základní devízy celého fikčního světa Star Wars. Nemluvě o tom, že ta stejná postava nikdy se světelným mečem nebojovala, ale v závěru filmu byla schopná v souboji s meči porazit další novou postavu, Kylo Rena, který je nejenže přívržencem Témné strany Síly (a tedy má bojové a jiné schopnosti na vyšší úrovni, téměř by se zdálo až na té nejvyšší, neboť je schopen pomocí telekinetických schopností zastavit i letící vystřel z hi-tech pušky, což nedokázala v dosavadní historii Hvězdných válek ani jedna postava), ale zároveň je bývalým učněm Luka Skywalkera, jinými slovy je o spoustu řádů silnější, schopnější a dokonce i motivovanější. 

Ve výčtu těchto „škubů“ se dá pokračovat velmi dlouho. Vztah Hana Sola a princezny Lei je v jisté fázi rozchodu, aniž by to bylo vysvětleno. Motivace jejich syna, již zmíněného antagonisty Kyla Rena, k tomu, aby se stal temným přívržencem a v podstatě zlou postavou, není vůbec objasněna, dokonce ani nastíněna. Film tak násilně diváka nutí, aby se po ničem nepídil a ani nedoptával, nenabízí přemýšlivějšímu pozorovateli žádnou, ani tu nejmenší skulinu, aby šlo logické myšlení zapojit alespoň z poloviny. 

A to dokonce ani v případě leitmotivu celého filmu, jímž je ztracený Luke Skywalker a snaha ho najít. Bez jakékoliv logiky je v samotné expozici filmu namodelována situace, v níž existuje jakási mapa, která ke Skywalkerovi vede. Tu má v držení blíže nedefinovaný stařec, nevíme kdo ani proč, nevíme nic o původu této mapy, nevíme, kdo ji vytvořil a ani jak je možné, že takový artefakt vůbec existuje, což nesplňuje ani ta nejzákladnější pravidla výstavby jakéhokoliv motivického objektu v jakémkoliv druhu vyprávění. Tato v podstatě jakýmkoliv způsobem využitelná klička k dalšímu navalování příběhu je využívána přesně oním „logicky škubaným způsobem“. Když je mapa promítnuta zasvěceným osobám, tvrzení, že se ona mapa nepodobá žádnému koutu známého vesmíru, ale následované jistojistým proti tvrzením, že mapa není kompletní (jinými slovy víme, že artefakt není celý, ale nevíme ani co jím má ve své esenci vlastně být; tedy poznáme, že něco není v pořádku, aniž bychom ale věděli, co to „něco“ vlastně je), je ve finále filmu naprosto otočeno nevídaným způsobem, když hibernovaný robot R2-D2 bez jakéhokoliv nastínění impulsu pro jeho „probuzení“ promítne přítomným blíže nespecifikovaný zbytek mapy, která najednou všem smysl dává, i když se její faktická povaha ani trochu nezměnila. Samotná hlavní linie příběhu tak nedává smysl ani v základním jazykovém kódu, jímž je film vystavěn. To navozuje efekt, že v jakémkoliv momentu filmu, se může stát naprosto cokoliv, aniž by byla dodržena časová i logická posloupnost, aniž by byla dodržená základní mytologie celé ságy, aniž by byla dodržena přirozená povaha základních pravidel narace. A tento efekt „anything can happen“ je ve filmu všeurčující, dokonce však stejně ale do určité míry popírající sám sebe, protože téměř každý moment filmu a každé „překvapení“ je skrze fádnost filmu silně předvídatelná. 

Pohromadě tedy nedrží postavy. Žádná nejedná podle svých nastíněných vlastností, žádné jejich pohnutky nejsou řádně vysvětleny a dedukce těchto pohnutek je čistě spekulativní, protože film zkrátka neobsahuje žádné ani letmé scény ani repliky, na nichž by bylo možné jakoukoliv dedukci stavět (a to hovořím o metodice výstavby jednotlivých záběrů a také výstavbě jejich smyslu, které se na filmařských školách a filmově teoretických oborech učí jako úplně první záležitost). Pohromadě nedrží ani základní příběhová linie, jen jsou na sebe kupeny scénické celky, jejichž návaznost je svým tempem až hrubě přepálená, čímž vytváří dojem střihačské improvizace, nebo dokonce střihového diletantismu. Nefunguje ani samotná mytologie Hvězdných válek a jejich základního motivu, tedy Síly, která je zde vykládána zcela jiným, téměř až antitetickým způsobem (k tomu jen poznámka: když měníte ve fikčním světě předem nastavené, pak to musíte správně podložit a zargumentovat, dát tomu uvěřitelný rozměr). Ony dokonce nefungují ani repliky herců, připomínají spíše slohové cvičení na volné téma „přímá a nepřímá řeč“. Nefungují ani dílčí témata filmu, která jsou slepě vykradena z předchozích epizod ságy.  Například už v šesté epizodě bylo na pováženou, že se rozhodl George Lucas zopakovat Hvězdu smrti, udělal to alespoň jako pouhou kopii onoho žádaného nebezpečí, jež reprezentovala. Síla se probouzí jde ale ještě mnohem dál a ještě mnohem drzejším způsobem. Nová „Hvězda smrti“ je mnohem mnohem větší a mnohem mnohem nebezpečnější, protože dokáže zničit několik planet najednou a na velkou dálku. To samo o sobě tolik nevadí, co vadí je pro tento film holá nelogičnost, kdy divák je filmem nucen uvěřit, že sestavení této zbraně bylo drženo v tajnosti a rebelský Odboj o této zbrani neměl po celou dobu její stavby ani tušení (přitom v šesté epizodě v analogické situaci tomu tak vůbec nebylo). Snad ani nemusím zmiňovat, že způsob boje a následné neutralizace této zbraně je dočista a do písmene převzat ze šesté epizody (Han Solo má za úkol zlikvidovat štít zbraně napájen z povrchu planety a letecká flotila následně zbraň zničit vletem do jejích útrob). Vykradený motiv je tedy nejen hyperbolizován, ale ještě ke všemu podán v dříve citované formě. 

Podtrženo sečteno: tohle má být obroda nejslavnější a nejoblíbenější filmové série všech dob? To, že nedodržíte základní pravidla filmového jazyka a filmového (potažmo literárního) vyprávění? To, že pokřivíte a účelově modifikujete základní schémata fikčního světa, jež byla dodržována zhruba 40 let, a to dokonce i ve většině fanouškovských fikcí ve fikci? To, že z pohádkově laděné sci-fi ságy v podstatě uděláte čistě akční tvar? (O tom jsem se nechtěl příliš zmiňovat, fakt je prostě ten, že akční prvek hraje ve filmu primární roli) A tímto tvarem se zpronevěříte původním principům filmů, na něž navazujete, totiž principu dojmu a principu fantaze? Tím, že vezmete některé organické přísady původních filmů, vysušíte je na prášek a posléze je zalejete horkou vodou? Sedmý díl Star Wars totiž nic jiného, než instantní Star Wars není. 

P.S.: V tomto článku jsem zhruba uvedl to, na co jsem si při psaní aktuálně vzpomněl, základních prohřešků v architektuře filmu je mnohem více, ale kdybych je vypisoval a analyzoval, článek by byl již nebyl článkem, ale studií. 

P.P.S.: Všem nadšencům do nových Star Wars vzkazuji, aby své případné „hejty“ na mou osobu podkládaly argumenty, jež snad budou mít váhu. Můj menšinový názor na tento film je spíše námětem k diskusi, protože věřím, že celá „hloupost“ tohoto filmu, je samozřejmě ze strany tvůrců záměrná, a tudíž bychom se měli všichni zamyslet, co vše si ještě necháme líbit a kde jsou hranice našeho diváckého základního intelektu.