Výzkumy ukazují, že domestikace psů i koček proběhla přibližně ve stejné době. Avšak zatímco u psů máme velmi širokou škálu nejrůznějších plemen, od německé dogy přes naháče až po čivavu, u koček tomu tak není. Jistě, i zde máme několik ras, avšak žádná z nich nevybočuje ze standardního „kočičího“ typu, a to ani tvarem, ani velikostí. Jak je něco takového možné?
Důvod je poměrně prostý, prostší, než by si většina lidí chtěla přiznat: nebylo to potřeba. Psi plní nejrůznější úkoly, a pro každý z nich se hodil jiný typ zvířete. Zatímco k tažení saní bylo potřeba statného, silného psa, pro práci se stádem se spíše hodil štíhlejší, rychlejší, hbitější typ. A zase pro lov v norách byl výhodou menší pes s kratšími nohami. Podle toho pak v průběhu let vznikala nejrůznější plemena. Jistě, dnes většina z nich slouží pouze jako společníci, avšak nesmíme zapomínat, že u valné většiny měl jejich tvar i typ srsti své praktické opodstatnění.
Jako příklad si tady můžeme vzít pudla. I jeho jedinečná srst nebyla určena původně pro psí výstavy, nýbrž pro lov. Jejich úkolem bylo přinášet ulovenou zvěř (nejčastěji kachny) z vody. Nepromokavá srst, která nenasákla vodou, byla výhodou. Její neustále dorůstání mělo také své opodstatnění: bylo možné nechat delší srst na hrudníku, aby chránila důležité orgány, a na zadní části těla ji mít krátkou, aby se psu usnadnil pohyb ve vodě.
Naproti tomu u koček je tomu jinak. Ty měly po celou svou existenci pouze jediný úkol, a to bylo lovení drobných hlodavců. Nebyl tedy důvod, proč by měly mít různé formy. Naopak, bylo by to kontraproduktivní. Stačí jedna, která je pro daný úkol dokonalá, a tu si nesou dodnes. Je však pravděpodobné, že i u nich se brzy dočkáme více forem. V posledních letech se totiž začíná rozmáhat chov pouze na vzhled. Vidíme to například u angorských či perských koček, a to k jejich škodě. Uvidíme tedy, jak bude vývoj pokračovat.